ptá se Egon Duchoně, který ho vede po šedivé cestě.
Duchoň mlčí, jen kyne rukou. Egon ho následuje, ale v klidu není. Cesta je nebezpečná. Plná záktrut, záhybů a elektrických výbojů.
,,Duchoni, kam to jdeme?“ nedá Egonovi rostoucí strach.
,,Do skladu. A už prosím mlčte! Cesta by mohla zmizet.’‘
,,Zmizet?“ nechápe Egon.
,,Psssst!“ přikládá Duchoň prst na ústa a naznačuje Egonovi, aby už konečně ztichl. ,,Cesta se ukazuje jen těm, co mlčí,“ dodává a mizí za dalším ohybem.
Egon by chtěl něco říct, ale potřebuje něco na to svoje www, a tak se nakonec, k mlčení donutí.
Jdou dlouho. Zleva doprava, pořád na východ. Až dojdou nakonec. Cesta končí a zvrásněná šedivá skála se svažuje do hluboké prolákliny, na jejíž druhé straně se opět vynořuje.
,,Co to sakra….!?“ nevydrží to Egon.
,,Tiše!“ okřikne ho šeptem Duchoň. ,,Čekáme.“
,,A na co? Cesta tu končí, nikdy se tam nedostaneme, to je jasný jako facka.“
Egon si sedne a vezme do ruky mobil. Je vybitý. Tak to je konec, pomyslí si, teď už se nedostaneme ani zpátky. Zandá mobil, složí ruce do klína
a svěsí hlavu.
A v tom…blik!
,,Co to…?“
,,Je to tady,“ odpoví Duchoň.
,,Záblesky.“
,,Záblesky?“ diví se Egon.
,,Ano, záblesky. Záblesky, co ukazují mosty. Synapse,“ dodá po chvíli.
,,Synap…co?“
,,Synapse,“ usmívá se Duchoň. ,,Mosty, co nás dovedou k cíli. Z levé hemisféry do pravé. Z logické do tvůrčí. Prostě přes most, doprava, doleva, kousek rovně až tam – do skladu. Do Skladu povídek, kde se mimochodem, milý a vážený návštěvníku nacházíš i ty.
Tak do toho, snad si vybereš.“
SKLAD POVÍDEK
