,,Tak tady to máme…‘‘
Personalistka položila před Radka smlouvu
Četl. Nelíbilo se mu to. Vůbec. Vůbec, ale tu práci potřeboval. Nedělal už rok. Rezervy vyschly.
,,Chcete kávu?‘‘
Přikývl. Ponořil se znovu do textu, ale nedalo se to číst. Korporátní hovna v obalu od právníka. Sevřel se mu žaludek.
,,Mléko?“
,,Ano, děkuji,‘‘ usmál se.
Otočila se ke kávovaru a zadala požadovanou kombinaci – kávu s mlékem. Jeden ze zdejších bonusů.
Všiml si jejího kostýmu. Přiléhavý, černý. Takový, ve kterém vynikla její postava. Takový jaký nosila
i Jitka. Sklonil hlavu zpět ke smlouvě a cítil tlak v očích. Vlhko se dralo ven. Zase ty emoce….sakra teď ne.
Hleděl na smlouvu přes zástěnu očí. Text neviděl jen Jitku. Jitku na horách, Jitku na dovolené v Thajsku, Jitku na koncertě Tatabojs, Jitku zpívající text jejich oblíbené písně ,,Mám pocit, že nežiji, mám pocit, že nežiji, život ve své režii.‘‘
Viděl Jitku, která už nebyla a text písně mu samovolně pohyboval rty.
,,Prosím, co že máte?“ zeptala se personalistka a položila před něj kávu s mlékem.
,,Promiňte, otočil smlouvu rubem vzhůru, zvedl se ze židle a vydal se ke dveřím…. ,,jen takový pocit.“