že bych snad sežral i zemlbábu…“ Egon se vřítil do kuchyně a hnal se rovnou k ledničce. Ani si nevšiml Duchoně skloněného nad talířem.
,,Co to jíte?“
Ticho.
,,Tak co to máte Duchoni?“
,,U jídla se nemluví,“ odpoví Duchoň a spolkne další sousto.
,,Jak myslíte…“ Egon se otočil zpět k ledničce. Turistický salám, plnotučná hořčice, marmeláda, kyselé okurky.
To nevypadá na večeři al-á hotel Hilton. A to co jí Duchoň tak voní.
Egon zavírá ledničku a mlsně kouká ke stolu, kde Duchoň dojídá.
,,Mňam…, nechal jsem vám, dneska se povedla.“
Egon odněkud vytáhl díky a už se hrne s talířem ke stolu.
,,Písmenková polívka?“ Egon se na Duchoně podíval maličko opovržlivě, písmenkovou polívku nečekal, ale myšlenka
na marmeládu s hořčicí ho vrátila zpátky na zem.
Ochutnal. A znovu. A pak zase…a zase.
Lžíce toho pokrmu v něm mizely jedna za druhou. Lahodný vývar mu zahříval žaludek a písmenka té polévky mu zaháněla hlad
a zjemňovala duši. Probouzela v něm to lepší, a čím víc jedl, tím méně byl Egonem. Egonem, který touží po slávě a uznání,
Egonem který nabízí a prodává, Egonem bez empatie, ale s business plánem a powerpointovou prezentací.
A s posledním soustem zmizel. Ne nadobro, ale alespoň na tak dlouho, aby vám Duchoň stihl, v záložce Písmenková polévka říct,
že ona polévka je na těchto stránkách zdarma. Nehraje si na autorská práva, jakkoli by Egon chtěl. Takže, chce-li si kdokoli dát gáblík,
v podobě využití povídky, básně, písmenka či nápadu pro jeho potřeby, směle do toho.
Egon s Duchoněm to mají zatím tak, že Egon od pondělí do pátku maká na Duchoňovy víkendy a z Duchoně na oplátku občas něco vypadne.
Za ta léta jsou už sehraná dvojka. Sehraná dvojka, která si jede to svoje, ale novým, tvůrčím výzvám či zkušenostem, přijdou-li,
se určitě bránit nebude.
Písmenková polévka
