Kurzy

Žijeme v době kurzové. Možná je to jenom mojí bublinou, ale já ty kurzy vidím všude. Dříve jsem znal jen kurzy měn a také ty jazykové, které jsem průběžně čas od času s nadšením začínal, abych je v osmé lekci opouštěl cizí mluvou netknut a s pocitem, že to není ten jazyk, kterému jsem se věnoval na začátku. Každopádně dnes to není jen o těchto dvou typech kurzů. Dnes můžete jít na kurz čehokoli a stát se skoro vším. Oborů jsou stovky a lidí co vám rádi poradí a ukáží, jak na to, jsou tisíce. Aspoň to o sobě tvrdí.

Vánoční stromeček svítí a mezi hromadou dárků pro malého Vénu, se schovává bílá obálka převázaná zlatavou mašlí.

Čtyřiačtyřicetiletý Ludvík se ohýbá přes rostoucí břicho. Noří se s výdechem do kořenového systému vánočního jehličnanu a za pomoci palce a ukazováčku loví svůj jediný letošní vánoční dárek.

,,Fakt?‘‘ ptá se své ženy a hraje překvapení. Tuší, co to je. Jeho tušení hraničí až s jistotou, ale ještě se chvíli napíná.  Obřadně přivoní k obálce, až to zaujme i malého Vénu.

,,Co to je tati?‘‘

,,To ví jen Ježíšek a maminka.‘‘

Maminka se zakaboní a mrkne směrem k Vénovi.

….. ,,protože to Ježíšek mamince prozradil,‘‘ zachraňuje existenci Ježíška otec.

,,Radši už to rozdělej!‘‘

Naštěstí Véna přestal vnímat situaci hned po svém dotazu. Přeci jenom figurka Ironmana byla daleko zajímavější než nějaká tátova obálka.

Obálka, která se právě trhá, aby osvobodila to, co je uvnitř. Poukaz.

Na zlatavé kartě, je vyobrazen puk, hokejka, medaile a slavný obličej. A nad tím vším nápis.

JAROMÍREM JÁGREM ZA TŘI TÝDNY S JAROMÍREM JÁGREM. A detailní rozpis na druhé straně hlásá, že.

Ludvík září štěstím. Splní si mladický sen. Jako mladý slušně bruslil. Hokej miluje. A teď. Zahraje si zápas první ligy. A možná i s Jágrem. Bude sice muset dojíždět z Liberce do Kladna, bude muset vstávat ve tři ráno, protože tréninky začínají od půl šesté, bude si muset vzít dovolenou, ale co by neudělal pro svůj sen. A tak tu je.

DEN1:

,,Dobrý den, kolikátku máte nohu?‘‘

Ludvík sedí v potemnělé šatně hokejového klubu a nějaký člověk v šusťákové soupravě, který vypadá na všechno možné, jenom ne na Jágra, se ho ptá na velikost jeho boty.

,,Čtyřiačtyřicítku, jako mi je let,‘‘ pokusí se Ludvík o žert. Marně.

,,Tady si vyberte.‘‘ ukáže do bedny s bruslemi.

,,A támhle jsou chrániče a dresy. Nezapomeňte si vzít rozlišovák!‘‘

,,Co prosím?‘‘

,,Rozlišovák. Rozlišovací dres,‘‘ dodá pan šusťák, ukáže na věšák a zmizí z kabiny.

Ludvík je z toho zážitku lehce v rozpacích. Viděl se jako centr Jaromíra Jágra a teď tu s nějakým zřízencem řeší rozlišováky. Ale co, hokej je hra pro chlapy. Nějakej nerudnej pitoma ho nerozhodí.

O dvacet minut později stojí se stejným nerudným pitomou na ledové ploše. Zcela vyčerpán. Překvapilo ho, jak je hokej náročný sport. Už jenom zavázání bruslí, mu vzalo třicet procent z jeho energetické kapacity vyhrazené pro dnešní den. A to trénink ještě ani nezačal. Naštěstí, už z něj dvacet minut uplynulo.

,,Takže,‘‘ vydává šusťák instrukce. ,,Nejdřív protažení, bez toho to nejde,‘‘ mrkne na Ludvu,

,,až potom rozbruslení.‘‘ Ludvík dělal, co mohl, ale k rozbruslení se ten den nedostal. Pouze k natažení lýtkového svalu, bolestné grimase, ledovému obstřiku a posléze v autě cestou domů k rozhodnutí, že to ještě nevzdá.

DEN2:

,,Takže,‘‘ vydával šusťák instrukce. ,,Nejdřív protažení, bez toho to nejde….‘‘ A…druhý sval. Tentokrát stehenní.

DEN3 – DEN7:

Vynecháno ze zdravotních důvodů. ,,Děkujeme, nevyčerpané kurzovné nevracíme.‘‘ věstí malé písmo z poukazu.

DEN8:

Ludvík vstal ve dvě a u stadionu byl ve čtyři. Rozcvičku si dal ještě předtím, než se začal soukat do půjčené výbavy. Ten den se poprvé sklouznul. Nebylo to vůbec špatný. Zjistil, že doleva mu to jezdí vcelku slušně. Bohužel v hokeji existuje i spousta jiných směrů. A ty po něm teď šusťák vyžadoval.

,,Brzda! Doprava! Doleva! Ludvík zaslechl dokonce i povel ZPÁTKY. Dělal, že ho přeslechl. Crčel z něj pot. 

,,K ZEMI!‘‘ zněl další povel.

To už radši zpátky, pomyslel si Ludvík a ignoroval i ten. Jel stále dopředu a doleva.

,,Koneckonců, jsou to moje peníze, můj zážitek, můžu si jezdit, kam chci‚‘‘ říkal si polohlasně, avšak jen do té doby, než se jeho kalhoty rozhodly uposlechnout povel k zemi,

a to akorát v té chvíli, kdy ho šustící trenér zopakoval.

Ludvík se rozplácl jako hokejový brankář, při tréninkovém videu na Youtube.

Trenér zatleskal.

,,Dneska vám to šlo.‘‘ pochválil ho při převlékání v šatně. Ludvík přikývl a šel se osprchovat.

A tam pod sprchou, už bez bruslí a vší té těžké výstroje, si to na chvíli opravdu pomyslel.

K opravě tohoto poznání dospěl o tři dny později, kdy při nájezdu na překližkového gólmana upadl tak nešťastně, že ho rozlomil. 

,,Já, já se omlouvám,‘‘ volal směrem k mantinelu, kde tušil trenéra, který dnes, při té slavné příležitosti samostatných nájezdů vyměnil šusťákovku za teplákovku.

,,To nechte, to je v ceně!‘‘ slyšel od mantinelu hlas i smích a vzápětí viděl, jak dochází k výměně překližkových brankařů.

,,Tak znovu,‘‘ vydal trenér rozkaz.

Ludvík napnul všechny síly a vzpomenul si na tisíce odehraných bitev, na rybníku u jejich města.

Viděl sebe, jak běhá za kluky v galoších, protože bruslit tenkrát neuměl. Moc sebejistoty mu to nedodalo. Zavřel oči ještě jednou.

,,Vzpomeň si, vzpomeň!‘‘ vzýval ztraceného hokejistu a mozek poslechl. Přehrál mu jeho nejsladší hokejový moment.

Stojí před bránou. Ne, že by byl v útoku. Ne, že by ujel svým protihráčům, prokličkoval minové území v podobě hokejek a těl soupeřů. Ne. Prostě se jen zapomněl vracet. Stál tam

a koukal. Koukal, jak si to kluci ze soupeřova týmu špatně přihráli.

,,Kam to nahráváš vole?‘‘ slyšel je. 

A puk míří k němu. A už je u něj. Otáčí se a před sebou jen Tondu. Brankaře soupeře.

,,Nedá, nedá!‘‘ slyší kluky řvát.       

,,Dáš. Musíš!‘‘ slyší svoje spoluhráče.

Puk pleskne o čepel hole, Ludvík se rozjíždí směrem na Tondu. Za sebou slyší, řezání nožů do ledu, jak se ho kluci snaží dojet.

Blíží se k Tondovi, dělá kličku, zakopává, puk mu sjíždí z hokejky. Jede rovně. Naštěstí Tonda reaguje na jeho originální kličku. Padá v jejím směru a uvolňuje líně se klouzajícímu puku cestu do sítě.

,,Góóóóól! Dal jsem to, dal jsem!‘‘

A pak už jen ty vole Luďánku, objetí spoluhráčů, čirá radost a láska k hokeji. 

,,Tak pojedete nebo ne? Dal jsem vám tam Haška!‘‘

Probral se. Překližkový Dominik Hašek se na něj díval. Ludvík hypnotizoval vyříznutý otvor mezi jeho nohou a širokou brankařskou hokejovou čepelí.

Rozjel se. Jako tenkrát před lety.

A Hašek z překližky kapituloval.   Jel domů, šťastný.

O týden později potkal Jágra a po patnácti vteřinách po úvodním buly, ho rozmáznul jeden týpek z Havířova o mantinel a Ludvíka odnesli na nosítkách. Celkový účet, naražená kyčel, zlomený nos, šest modřin, třicet pět tisíc za zážitek a pocit, že to stálo … za to?

Možná ano, možná ne. Faktem je, že lidé na kurzy zkrátka chodí. Hledají v nich to, co mají hledat v sobě. Hledají a platí za to balíky peněz, protože pod každým Jágrem za tři týdny, nebo Hemingwayem za měsíc, je někde dole pod čarou, číslo účtu. A lidi si za to, že je někdo pochválí, rádi zaplatí. Upřímně, spousta kurzů je na tom postavena. Prostě marketing.

A jestli mám radu, zda na kurzy chodit či ne? To fakt nemám. Osobně si myslím, že pílí

a úsilím se dá docílit lecčeho, ale na druhou stranu, buď to tam člověk má, nebo ne.

Já například vím, že kdybych se na hlavu stavěl, Jaromír Jágr ze mě nikdy nebude. Ale, proč to nezkoušet.

Nepublikováno: Napsáno v roce 2020 jen tak.