Bylo jednou devět sýrů. Osm tavených a jeden takovej … jak to jen říct. Zkrátka, takovej trochu jetej. Ležely v regálu na krámě a jako obvykle Taveňáci kecaly. Ale kdyby jen kecaly. Pomlouvaly. Pomlouvaly toho chudáka vedle, co jim jen prostor krabičky dovolil. Tak je to vždycky, když se sejde grupa sýrů v krabičce. Drbe někoho, kdo tam zrovna není. Asi to odkoukali od lidí.
„Viděli jste ho?“ ptal se trojúhelník číslo jedna.
„Já ho viděl v balírně,“ přitakala dvojka.
„Já taky, já taky,“ rozléhalo se prostorem krabičky, od dalších diskutérů.
„A viděli jste ten jeho outfit? Ta ulepená fólie? Fakt trapný. To bych na sebe nevzal,“ vedl diskuzi, trojúhelník číslo jedna a opájel se svým alobalovým zevnějškem s nápisem Madeta.
Prostorem krabičky se rozléhalo spokojené mručení, jak se ostatní sýry také prohlížely a chválily.
„A cítily jste ho? Páchne jak nějakej bezďák.“ „Jo, jo, měli by ho rovnou vyhodit. Takovej loser. A přespolňák, prej od někud od Olomouce. Jak je vůbec možný, že se někdo takovej dostane až na pult,“ pohoršovaly se ostatní. Vedly diskuzi po zbytek noci a nenechaly na tvarůžku, nit suchou.
Druhý den ráno začali chodit zákazníci, a co čert nechtěl, hned ten první koupil smraďocha.
A další po něm taky. A další taky. Za to taveňákům jakoby se ti zákazníci vyhýbali. A druhý den, jakbysmet. A tak plynuly dny a týdny, až těm osmi pomlouvačům v krabičce proběhlo datum spotřeby. Zesmrádly a skončily i s těmi svými alobaly, v kontejneru.
Poučení: Ne všechno, co nám zrovna dvakrát nevoní, je špatné.
Nepublikováno: Napsáno v roce 2019 pro kurz psaní