,,Vendulo! Vendulo, pojď! Už to bude,” volal Broňa z gauče s pivem v ruce na manželku.
,,A teď zajímavá zpráva z kultury.”
Hlasatelka veřejnoprávní televize uvedla obvyklým způsobem minutku věnovanou kulturnímu dění v českém rybníčku. Dnes dokonce s lehkým zahraničním přesahem. Na obrazovce si potřásali rukami tři ministři kultur a usmívali se do kamer. V pozadí vlajky Itálie, San Marina a České republiky.
Hlas v reportáži oznamoval, že česká firma dostala zakázku na restaurování části venkovních prostor Svatopeterského náměstí i přilehlé Sixtinské kaple.
Švenk, další záběr už ukazoval usměvavého kravaťáka, majitele vítězné firmy.
Děkoval vládám všech tří zemí za důvěru, je to prý velká čest a tak dále. Reportáž spěla do finále rozhovorem s mužem v montérkách. Na titulku pod postavou se objevilo jméno Bronislav Fortelka, štukatér.
,,Co říkáte na to, že jste byli vybráni k realizaci takto významné zakázky?”
,,No tak určitě, je to teda …hodně velká věc, tohle….”
,,Myslíte, restaurovat omítky, tak blízko místa, kde tvořil mistr Michelangelo,” dodala novinářka.
,,Ano,… ano, ,, odpověděl štukatér.
Reportáž skončila. To, jak se pan štukatér Fortelka rozpovídal o tom, že malování byl vždycky jeho velký koníček
a zároveň nesplněný sen, protože na školu ho nevzali a také o tom, jak je šťastný, že uvidí tu slavnou Sixtinskou kapli,
i když teda budou dělat jenom ty venkovní štuky, to už vystřihli, aby se ve sportovní části zpráv dostalo na všechny rozhovory s fotbalisty.
,,Pěkný Broňo,” ocenila výmluvnost svého muže Vendula na dálku z kuchyně. ,, Kdy vlastně letíte?
,,Za měsíc.”
O měsíc a půl později….
,,Fortelka, pojďte sem! Dneska, děláte oblouk tady tý vstupní brány. Tohle oškrábete, tady ten prostor vyštukujete do běla a zaděláte všechnu tu opadanou omítku. Je Vám to jasný?
Ne abyste se mi zase flákal půl dne po kapli jako včera, přijdu si Vás zkontrolovat!”
,,Jasný, spolehněte se šéfe,” odpověděl.
Pracoval celý den, ale upřímně, moc mu to nešlo. Sádra mu tuhla, dřív než ji stihnul rozmíchat a se štukem se to mělo obdobně. Duchem byl spíše učedníkem samotného mistra Michelangela. Procházel se po starověkém lešení, nosil mu barvy a sledoval ho při práci. Ani nevěděl jak, ale místo toho, aby zametal oškrabanou omítku, zamíchal se mezi turisty a už se zase chodil interiérem kaple s očima přikovanýma ke stropu.
Náhle ucítil něčí ruku na rameni, ,,Fortelka!!! Co jsem Vám říkal?!”vytrhl ho šéf ze snění.
,,Kde máte bejt? Snad venku ne? Makat na bráně! Tak mažte!‘‘
,,Dneska nekončíte, dokud tu bránu nedoděláte! Jinak se s prémiema rozlučte.‘‘
Prémie, to slovo ho vrátilo zpátky na zem….učedník Michelangela dobrý, ale doma je hypotéka za tři a půl mega
a těhotná Vendula. Bude muset přestat snít. Vrátil se k bráně a začal zametat seškrabanou omítku.
,,Broňo! Padla vole, jdeme na pivo, už je skoro sedm.‘‘
Mávnul rukou v zamítavém gestu a zbytek party pochopil, že to dneska bude bez něj. Osaměl. Zametal, škrábal
a štukoval.
,,Sakra, došel mi štuk,” řekl si po dvou hodinách polohlasně a okem zhodnotil situaci. Minimálně ještě jeden kbelík bude potřeba. Odebral se pro něj do skládku a cestou si zapálil cigaretu. Na celý objekt, baziliky svatého Petra i náměstí, na kterém pracoval, padala tma a drobný svit srpku měsíce dodával místu na mystičnosti.
,,Á, tady je.” Broňa našel štuk a vracel se zpátky.
,,Je… tam někdo?” Zcela jasně slyšel šramot, ale to přece nebylo možné, zbyl tu určitě poslední.
Že by ostraha? Ale, proč? Přece, nahlásili, že bude dělat přes noc. A koneckonců ho mají celou dobu na kameře, proč by sem proboha někdo cho… šramot, zesílil.
,,Haló?” Nic. ,,Pronto?‘‘zkusil to ještě italsky, ale i tahle snaha zůstala bez odezvy. Trochu znejistěl, ale pokračoval dál. V chůzi se sám sebe snažil přesvědčit o přítomnosti Itala v uniformě, jenž vykonává, pravidelnou noční obchůzku.
Jaké však bylo jeho překvapení, když u brány na které pracoval, neuviděl uniformovaného člena ostrahy, nýbrž poměrně statného vousatého muže v podivném oblečení, se štětcem v jedné a paletou v druhé ruce. Obklopen svíčkami byl muž zabrán do malby jakéhosi náboženského výjevu.
Broňa okamžitě ztlumil světlo a zpoza kbelíku se štukem pozoroval toho muže, jak mu jde práce krásně od ruky. Rozhodně se dalo říct, že daleko lépe, než ráno jemu. Malba dostávala pevné kontury, postava ženy a náčrt prvního andělíčka byly po dvou hodinách hotové. V pět ráno byl výjev kompletní.
Žena jakoby vyrůstající ze země, kojící malého anděla, to vše na bílém štuku Bronislava Fortelky.
Broňa, užasl nad tou nádherou neschopen slova. ,,Žádná ostraha ty vole, to je mistr! A maluje mi na štuk.” vydechl
a převrhl kbelík. Michelangelo Buonarotti se ohlédl jeho směrem. ,,Bellísimo, no?‘‘ zamrkal na něj a ukázal na malbu. Pak pokýval hlavou a rozplynul se v prvních paprscích slunce. Na místě zůstaly jenom vyhořelé svíčky, paleta a mokrý štětec.
Epilog
,,Fortelka, co jste tady proboha celou noc dělal? Co, má tohle sakra znamenat? Já, Vás snad vyrazím. Jste placenej vod metru a ne abyste si tady maloval nahatý ženský s andělíčkama. Takže to do hodiny přeštukujte a koukejte se hlásit
u Vomáčky u předního portálu. Budete s ním dozdívat rohy!”
,,Ale šéfe, to je, v noci víte, mě došel štuk a tak jsem,‘‘ pokoušel se ještě chabě vysvětlit nevysvětlitelné.
,,Chlape neserte mě! Ať je to okamžitě v původním stavu, nebo to máte na hodinu!” zahlásil šéf rezolutně a o další diskuzi už nejevil zájem.
Broňa střídavě hleděl na malbu a na mizejícího šéfa. Přemýšlel. Jenom chvíli.
,,Odpusťte Mistře! Hypotéka,” omluvil se do prostoru a o vteřinu později už první lžíce štuku překryla ženin kojící prs
a andělovu tvář.
Nepublikováno: Napsáno v roce 2019 v rámci kurzu psaní