Moje máma tvrdí, že ho už viděla. Je fakt, že když já slyším slovo anděl představím si spíš Jaroslava Marvana na lyžích, či na letní rekreaci ROH. Pro mladší čtenáře ROH je zkratka revolučního odborového hnutí. To byla taková zvláštní organizace, co pořádala letní a zimní tábory pro dospěláky s červenou průkazkou. Ale o tom v téhle kapitole nepíšeme. Zpět tedy k andělu a mamince. Kdykoli s ní mluvím a přijde na to téma řeč okamžitě se rozzáří jako prskavka na vánočním stromku.  A snad i proto ji toho anděla věřím. Koneckonců proč ne? Anděl.  Vždyť se říká, že každý máme toho svého. Strážného. Tak schválně. 

,,Pane!‘‘

Nic

,,No tak pane!‘‘

Nic.

Mladý příslušník městské policie stojí nad oním divným člověkem a snaží se ho probudit.

,,Anděl pane! Anděl! Vstávejte tady je konečná.‘‘

Týpek s dlouhými vlasy nejeví známky života. Není mrtvý, i když trochu života z něho přeci jenom už uniklo.

A v tom trochu si teď máchá nohy obuté naboso v zašlých sandálech.

,,Pánové udělejte s ním něco, to je hroznej smrad,‘‘ povzbuzuje příslušníky řidič tramvaje, který má zamířeno do depa. ,,Už ho tu vozím tři točky. Heleďte, mě je to jedno. Upřímně, kdybych se měl zabývat každým ožralou, co se mi přijde do tramvaje vyspat, tak jsem víc ve voze než za kniplem, to mi věřte. To je radši nechám, ať se prospěj

a pak se někde vykolíbou pryč. No jo, ale když se poblijou, jako tenhle? Uznejte sami pánové, to už přece nejde. Musím ještě do depa předat a uklidit vůz.

I po něm,‘‘ hodí hlavou směrem k trosce s lítostí i dávkou patřičného despektu. 

,,Nebojte, my to uznáváme pane,‘‘  uklidňuje starší strážník řidiče, zatímco mladší pokračuje v cloumání s tím smradlavým hipíkem.

Zvedne trochu hlavu a odhalí zvratky ve vousech a vlasech.

,,Tý vole to je kentus,‘‘ odtáhne se mladší strážník a starší ho doplní.  ,,S tím nehnem. Volám sanitu.‘‘

Scenérie stojící tramvaje doplní modrá světla sanitky o deset minut později.

,,Pěknej úlovek,‘‘ hodnotí saniťák nehybného muže, zatímco doktor zjišťuje jeho stav. ,,Pánové ten nám sice nenadejchá, ale na žíle má tak trojku. Já ho naberu a jedem.‘‘

,,Saniťák obratným chvatem sesouvá mladíka z tramvajové sedačky na tu nemocniční a už si to s ním šine ze schůdků a dále do sanitky. Pár přihlížejících má po zábavě tak stejně rychle, jako jim začala. Na místě činu zůstal jen řidič tramvaje a zvratky pod sedačkou.

,,To bude teda večer,‘‘ zalamentoval tramvaják a odjel do depa.

Sanitka brázdila noční Prahu a její osádka snahy o oživení opilce už vzdala. Spíš se soustředila na to, kde náklad vyložit. Byla rušná noc.

,,Mají volno jen na Bulovce,‘‘ informoval doktor šoféra sanitky a ten nabral požadovaný směr. Pozdně večerní Praha byla dobře průjezdná a měsíc v úplňku, jako kdyby říkal, že tahle noc bude zázračná.

,,To je měsíc,‘‘ zasnil se doktor, ale jen na chvíli. O pár vteřin později sklonil hlavu a snažil se vyplnit aspoň něco do předávacích papírů záchytce.

Pohlaví muž, věk cca 30, nacionále proškrtal. Moc toho nebylo. Nakonec připsal, že odběr krve byl proveden na místě a že krevní vzorek je přiložen ke zprávě.

Dojeli.

,,Tak ukažte co máte?‘‘      

Saniťák vyjel s pacientem na světlo.

,,Á, tak to máme s plnou penzí zhodnotil muž na příjmu, když viděl v jakém stavu zákazník dorazil. ,,S plnou penzí?‘‘ zarazil se doktor.

,,Jo doktore a wellnes pobyt k tomu.‘‘

Doktor, který jel záchytku poprvé stále moc nechápal a střídavě koukal do papírů, na pacienta a přijímacího lékaře. 

,,Sprcha doktore, pak nějakej ten minerálovej koktejl, nocleh a když bude zlobit tak i tu injekci.‘‘

Doktor kývl, že už rozumí.

,,Ukažte,‘‘ řekl přijímající lékař a doktor ze sanitky mu předal vyplněné dokumenty a krevní vzorek.

,,Moc toho není,‘‘ zhodnotil a podepsal. ,,Díky, dnes mu zařídíme Hilton a zítra ho předáme policii. Ať už si ho zjistí sami.‘‘

,,Jo. Tak fajn. Všechno?‘‘

,,Všechno doktore, klidnou noční.‘‘

Rozloučili se a sanitka odjela.

,,Tak pojď ty kluku vlasatá,‘‘ pokynul lékař mladíkovi a zřízenec ho na kolečkové židli umístil pod sprchu. Sprchová procedura zabrala několik minut. Po dalších deseti skončilo mladíkovo oblečení v pračce a mladík zabalený v bílém prostěradle. Kdyby vnímal, připadal by si jak v římských lázních. Voňavý

a krásný. Proměna byla neuvěřitelná.

,,Je krotkej, můžeme ho dát klidně k ní. Stejně jinde není místo.‘‘   

 Skončil na dvoulůžáku. Se Simonou. Simona, VIP pacient záchytky. Poslední dva roky stálý host. Všichni znali její příběh. Příběh o kole, přechodu pro chodce a náklaďáku, co tam neměl jet. Od té doby pila. Denně. S touhou zapomenout. Zapomenout dva bloňďaté devítileté copy nasáklé krvavou kaší

i manžela, který ji bůhví proč pořád ještě neopustil. Ležela na posteli. Teď už čistá. Ležela a byla nepřítomná.

,,Simonko, budete mít dneska společníka,‘‘ pronesl lékař, když umísťovali mladíka na postel. Simona nic. Proč taky?

,,Tak dobrou vy dva a nezlobte,‘‘ zkusil to ještě zřízenec. Po chvíli trapného ticha bez odezvy raději, zhasnul a odešel. Místnost však neztemněla. Naopak. Zalilo ji světlo. Světlo měsíce. Měsíce co měl dneska fakt sílu. A mladík se probudil.

,,Kurva…kde to..? Co to…? Co to mám do prdele na sobě?‘‘ Zkusil kliku u dveří. Zamčeno. Zkoušel najít vypínač. Neúspěšně. ,,Do hajzlu.‘‘ Sednul si na postel a zkoušel si vybavit něco z předchozího dne. Našel jen prázdno. ,,Ježiš to mě bolí palice,‘‘ lamentoval a přesunul se k oknu, aby se zkusil zorientovat. Nezorientoval. A tak tam jen stál. Stál v tom světle a zíral na prázdnou ulici zpoza zamřížovaného okna. Rukama držel ty mříže

a opakoval si mantru, kterou věděl, že nedokáže dodržet. ,,Nebudu pít, nebudu nikdy pít.‘‘ 

A ráno ho odvedla policie.

,,Simono, tady mi to prosím podepište. Vždyť už to znáte,´´ uzavíral proceduru odchodu zřízenec.

Simona vzala pero a trochu se zarazila.

,,Stalo se něco? Něco snad chybí? Blůzka, tenisky, džíny.‘‘

,,Ne, ne, nic. Všechno je, jak má.‘‘ Ale nebylo. Simona to cítila. Nevěděla přesně co, ale něco bylo jinak. Něco viděla, v noci tam někde mezi vodkou, deliriem tremens, bolestí a životem. Něco nebo někoho. Někoho krásného, zářícího. 

Vyšla ven. Byl tam. Richard, její muž. Čekal ji před záchytkou jako obvykle. Ještě včera nechápala, že s ní pořád je, s tou troskou, která neuhlídala jejich dítě, dnes to bylo ale jiné.

,,Jedeme domů?‘‘ zeptal se Richard a otevíral dveře do auta.

,,Ne Richarde. Ty jedeš. Já přijedu později.‘‘ Nastoupila, políbila ho a pošeptala mu svoji novou adresu. Neprotestoval. Stála mu za to a tak ji tam odvezl.

Vystoupila, nadechla se a vešla na svůj festival. Vešla mezi ploty.

Epilog:                           

Vlasatý mladík si nahnul z nové láhve vodky.


Nepublikováno: Napsáno 2020 potencionálně pro povídkovou knihu.

Egon: ,,Hele Duchoni, neměli bysme to nějak sdílet? Víš kvůli tomu - jak se tomu sakra jenom...., jo, většímu dosahu," přemýšlí Egon nahlas. Duchoň, ,,opéká si buřta, těší se na tu mastnotu, co mu za chvíli poteče po bradě a co ji zapije pivem a je mu to z duše buřt.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *