Frrrrr….

,,Tak to bylo o fous,´´ řekla si stonožka škvorová, když nad jejím tělem proletěl.  Kos černý.

Jeho žlutý zobák o ní div nezavadil. 

,,Uf“ oddechla si. Přikrčila se k zemi. Strach ji paralyzoval.

,,Ty ….stonožko! Vzchop se! Ležíš tu na zámkový dlažbě.  Takhle tu jen čekáš na smrt!´´  Zdvihla se na zadních třicet párů a zkoumala okolí. Kos naštěstí odletěl nabrat výšku.

,,Zatracená zámkovka, dřív jich tolik nebývalo. ´´ mrmlala si pod předními tykadly a hlavohrudí ji proběhla vzpomínka na to, jak jí dědeček vyprávěl o dovolené v jednom ztrouchnivělém stromě, který rostl vedle kompostu.

,,Dnes už komposty skoro nejsou…. je to samá borka a japonský okrasný keře,“ pokračovala dál ve stížnostech. Ale co by teď dala za borku a keř.

Znovu se nadzvedla.

Uviděla schody. Jeden. Ne dva. Natáhla se výš. Sakra – je jich pět. Ale na konci těch pěti Zikkuratů je ohrádka a v ohrádce snad…..kompost….

,,Frrrrrr – druhý pokus. Zase o kousek blíž.

Napnula svaly na všech svých párech a pelášila k prvnímu schodu.

Sakra je mokrej. Někdo tu něco vylil. Ty lidi jsou fakt čuňata. Vzala to zleva. Šlo to. Jeden stokrok, druhý stokrok. První schod.  

Rozhlédla se.

Kos se znovu přibližoval. Byl blíž a blíž. Už vyplňoval celé zorné pole jejího složeného oka. Průser. Přikrčila se a smířila se s nevyhnutelným.

Frrrrr… Kos přistál o kousek vedle a tahal žížalu. Natálii….tu měla ráda. Občas spolu trouchnivěli pod stromem. Ale co Natálie je pryč. Teď je tu druhý schod.  Jeden stokrok, druhý stokrok. Přichází tomu na kloub.

Kosák zatím slupl Natálii.

Třetí schod.

Kosák vyhodnotil Natálii jen jako předkrm a opět odletěl nabrat výšku.

Čtvrtý schod.

Rychle, rychle. Poslední schod a pak kompost.

Frrrrrrr

Netrefil,  ale zavadil o ní křídlem.

Spadla ze čtvrtého na třetí. Ale už věděla jak na to. Na zadní, vytáhnout se, čtvrtý, na zadní, vytáhnout se, pátý.

Kos nikde, asi ho to přestalo bavit nebo mu slehla Natálie. 

,,Jo dala jsem to…, dala, dala.“ 

Vztyčila se na zadní a hledala kompost. Bazén ovšem znaky kompostu nevykazoval.

Vykazoval ovšem značnou kluzkost.

Znáte to….když vám uklouzne noha, občas to vybalancujete a nespadnete, ale když vám jich uklouzne šedesát sedm, prostě to nedáte.

A tak naše stonožka spadla. Spadla přímo do toho bazénu. Do bazénu s vyhříváním a modrými dlaždičkami.

Ze začátku to byl šok. To je jasný.  Stonožka plavat sice umí, to jo, ale než si holka osvojila, všechny styly chvíli to trvalo. Zejména motýlek ji dělal problémy. Ale ne na dlouho.

,,Hmmmm“ to není vůbec špatný…., libovala si stonožka, když už si užívala plavbu naznak. Šestnáct nožiček za hlavou, spodních třicet nohu přes nohu, modrá, kosů prostá obloha a pohoda. Velká pohoda. Největší pohoda. Skoro až lázně. Nejlepší zážitek za posledních několik….

Frrrrrr …..

Kachna vrubozobá přistála v bazénu. Obloha ztmavla.  

Egon: ,,Hele Duchoni, neměli bysme to nějak sdílet? Víš kvůli tomu - jak se tomu sakra jenom...., jo, většímu dosahu," přemýšlí Egon nahlas. Duchoň, ,,opéká si buřta, těší se na tu mastnotu, co mu za chvíli poteče po bradě a co ji zapije pivem a je mu to z duše buřt.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *