Rakovina ho už celého pohltila. Doktoři to věděli a nic mu netajili. Prognóza dva měsíce. Ani ho nenechali projít klasickým kolečkem s bonbónkem v podobě chemošky nakonec. Jenom pár odběrů. Nic víc.
Bylo to v pořádku. Bylo mu přes třiaosmdesát a svůj úkol na zemi už splnil. Dědeček s náběhem na pradědu, jehož rod pokračoval a prospíval.
„Josefe, spíš?“ promluvila na něj Anna a přitom mu držela ruku ve své.
Sebral sílu a opětoval jí lehký stisk.
„Dobrý den, paní Krásná, dobrý den Pepíčku, už jsem tady zas,“ pozdravila je sestřička Lenka, zaměstnankyně hospicu, kde žili a začala si připravovat věci k jeho umytí. Zvládala to lehce. Běžná rutina. A u něj obzvlášť, byl jako věchýtek. Sundala peřinu, otočila ho na bok
a žínkou omývala.
I přes jeho zavřené oči a minimální zbývající životní energii bylo vidět, jak je mu tahle ztráta důstojnosti stále nepříjemná. Kdysi byl sportovec, bojovník. V osmatřicátém dokonce rekordman v běhu na 100 m celé krajské župy. Stovka za 11,8 s, měl tehdy i na reprezentaci.
A co je teď? Jen kus něčeho s rozmazaným hovnem až na zádech. Srovnání vzpomínek
a reality mu rozklepalo bradu a skrze zavřené oko vytačilo slzu.
Poznala to a stiskla mu ruku trochu víc. „To je dobrý, Josífku, dobrý.“
Pootevřel oko a slza stekla ven. Uviděl její krásný obličej. Nebyl vůbec vrásčitý. Nikdy nebyl. Ani neměl možnost. Její nadváha a dostatek tělesného tuku u ní nad vláčností kůže vždycky vítězily a to se mu líbilo.
Jeho první žena byla jejím naprostým opake, a když ho opustila, ani toho moc nelitoval. Bylo mu tehdy dvaapadesát a líbila se mu představa, že to už doklepe s chlapama v hospodě hraním mariášku a kibicováním u fotbalu. A pár let tak taky fungoval.
„Malá dává a Vízek, co to tam zase drbeš, ty hračičko,“ to bylo jejich.
Jenže o co byl před kamarády v hospodě vtipnější, chytřejší a hrdinštější, o to větším strachem ze samoty trpěl doma. Jeho byt ve starém činžovním domě postaveném v padesátých letech mu skýtal ochranu před deštěm, ale ochranu před ním samým mu poskytnout nemohl.
Snad jen jeho přehnaný smysl pro pořádek, kdy dokola přerovnával nastřádané porcelánové sošky, nebo alkohol, ho ochraňovaly od špatných myšlenek a času stráveného na židli
v kuchyni u okna.
Přesto i tak, probděných nocí přibývalo.
„Aničko, můžu vás poprosit?“ Sestřička naznačila, že by měla ruku pustit a že ho bude potřeba převalit na druhý bok.
„Tááák, šup, Pepíčku,“ zavelela sestra a léta používaným pohybem ho převrátila na opačný bok zády k Aničce a tím odhalila jeho nemytou část.
To ale Anička Krásná neviděla. Viděla nádhernou bytost, kterou potkala před jednadvaceti lety na inzerát.
Ani tenkrát nevěděla, co ji to popadlo. Nechala se prostě ukecat.
„Podívej se do rubriky seznámení, přeci nezůstaneš sama, Ančo. Vždyť je ti čtyřicetdevět a jsi pořád pěkná ženská. A jeptiška taky nejsi,“ hučely do ní všechny kámošky tak dlouho, až podlehla.
A tak se všechny čtyři sešly v klasickém socialistickém obýváku jedné z nich vybaveny litry Bušků
z Velhartic a také místním plátkem, kde vybíraly z inzerátů, mezi nimiž čněla pětice mužů, kteří našli odvahu publikovat mezi záplavou textu i své fotograie.
„Co tenhle? Anebo tenhle?“
„Nééé, má moc velkej nos, určitě chlastá, néé, moc malá hlava, určitě je blbej, dál, dál.“
Listovaly tím plátkem, četly inzeráty a dokola hodnotily nosy, oči, vlasy a hlavy těch pěti chudáků, kteří se nechali zvěčnit.
„Hele, a co tady ten Josef Tesař, 61 let. Důchodce, záliby, cestování, chata, houbaření, fotbal, šachy. Hledá ženu na společné procházky a do budoucna možná nejen to. Značka konec samoty?“ četla kamarádka Helena.
„Tesař bude dobrej, Anni, stluče ti poličku,“ smála se další kámoška Vendula.
„Pepa Tesař?“ zpozorněla třetí. „Já ho asi znám. Teda ne osobně, není to kamarád, nebo tak něco.
Chodí si k nám do Jednoty kupovat studený večeře a jednou si zapomněl peníze. Uprosil mě, abych mu to dala na dluh. Pamatuju si to, protože jsem si musela opsat jeho občanku. Ale všechno vrátil a ještě byl fakt milej. Pořád se omlouval a děkoval. Jo, jo, to bude on,“ ujistila se. „Hele, Aničko, je to sympaťák, zdá se hodnej a za kus teplýho žvance do žaludku tě bude na rukou nosit. A vůbec, na houby jsi chodila ráda a aspoň bys měla s kým hrát ty tvoje šachy. Já být tebou, tak do toho jdu,“ povbuzovala ji a na závěr svého monologu dodala, „no a ten fotbal vždycky nějak přežiješ.“
A tak se stalo, že o dva týdny později seděli naproti sobě v nejhonosnějším podniku, co si mohl počínající důchodce dovolit platit a popíjeli láhev Nitrianského knížete. Pro oba zvláštní pocit. Pro něj po deseti a pro ni po pěti letech samoty.
Oťukávali se a pomalu se jeden druhému odhalovali. Ona skrze svůj intelekt, ale taky příběh, kdy se ze dne na den stala vdovou a on prostřednictvím chaty, houbaření a fotbalu jeho milované Bohemky. Nebyli do sebe zamilovaní, tehdy ještě ne. To přišlo až později. Byli sebou zaujatí. Tou rozdílností, tím vědomím, jaké různé podoby může život mít. Ten večer, kdy si povídali sice spolu, ale vlastně každý tak trochu sám, se jim vryl hluboko pod kůži. A chtěli si ho zopakovat.
„Tak hotovo,“ zkonstatovala sestřička poté, co ho celého umyla a krémem promazala proleženiny na hýždích a zádech. „Ještě plínu a zase pěkně zachumlat. Trochu vám tu vyvětrám.“
Dokončila svoje činnosti a zapnula televizor visící na stěně. „Kde je sport? Na čtyřce?“ zeptala se jen tak pro formu a přepnula telvizi, kde se obrovskou rychlostí řítil z kopce lyžař. „To jsou blázni, Pepíčku, co?“ pronesla ještě než opustila místnost.
Josef už ji nevnímal. Hygienická procedúra ho vyčerpala natolik, že usnul ještě než sjezdař protnul cílovou pásku.
„Ťuk, ťuk, návštěva, zahlásil se Jan, syn Aničky, který se se sestrou akorát minul ve dveřích. Jan byl vždycky vítaný host. Speciálně v době Pepovy plné síly byl jeho oblíbencem.
A naopak.
„Jak to vypadá, mami?“ zeptal se, jakmile viděl, že Pepa spí.
Pohledem odpověděla. Pohledem, který nebylo potřeba doplňovat slovy.
V tu chvíli pochopil, že starý Pepa je pryč. Ten Pepa, kterého měl tak rád a o kterém, když mu před dvaceti lety ukazovala jeho fotku se slovy, „Našla jsem si novýho mužskýho“ prohlásil,
„Takovej vyhryz, to snad nemyslíš vážně?“
Bylo mu tehdy devatenáct a smrt jeho pravého táty nebyla ještě tak stará, aby se na téma nového mámina vztahu dokázal podívat s odstupem. Jenže nedlouho potom se zamiloval
a prožívaje svou první velkou lásku, okořeněnou prvním sexem se mu tenhle Pepa, co tahal mámu ven a časem i k sobě bytu, hodil do krámu. Přijal ho a nejen kvůli tomu, že měl najednou prostor, kde se mohl válet po svojí Radce a po ní po těch dalších.
Radka, ani ty další tu časem nebyly, ale Pepa zůstal. Pepa, co rozuměl fotbalu, Pepa, co hrál na svůj věk skvěle pingpong, Pepa, co měl chatu na Sázavě a co udělal jeho mámu zase šťastnou.
Posadil se k němu na postel, vyndal láhev plzně, kterou mu přivezl a položil ji na noční stolek.
„Mami, ten sešup je neuvěřitelnej,“ zhodnotil šeptem jeho stav a nevycházel z údivu. Věděl, že jsou v hospicu, věděl, že je to jeho poslední štace, ale přesto ho to zaskočilo.
Pepu sem přemístili před půldruhým rokem a když ho z personál viděl, tak si pomysleli, že se pod ním moc povlečení neprotočí.“Další čtrnáctideňák,“ označila ho jedna sestřička a šla si po své práci.
A zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že její prognóza dojde brzkého naplnění. Jen spal, moc nejedl. Všechno ale změnila jedna nevinná návštěva.
„Pepíčku, říkali, že bych tu mohla bydlet s tebou,“ oznámila mu Anna. „Musela bych přispívat trochu víc peněz, ale kluci by mi s tím pomohli.“ Jak to dořekla, zpozorovala záblesk v jeho očích. Maličký, sotva viditelný, ale byl tam. „Do čtrnácti dnů Josífku, do čtrnácti dnů budu u tebe,“ pohladila ho po tváři.
Upjal se na to. Začal jíst a začal se zase těšit na budoucnost. A té se i dočkal. Nastěhovala se
v březnu. V ten rok s obzvlášť teplým a brzkým jarem.
A tak navzdory všem předpokladům, začal Pepa opět prospívat. Přijal ten hospic v krásném prostředí u řeky s velký parkem za svůj domov a rakovinu odmítl.
Za ty dva měsíce, co měl být dle všech těch odborníků mrtvý, nabral zracená kila a stal se malým zázrakem uprostřed denního umírání.
Seznámil se s jedním pacientem na vozíku. Roztroušenkář Láďa, tak mu říkali, ale pro Pepu byl hlavně fotbalista. A Sparťan. Jejich přátelské špičkování, bylo pověstné tak, že je personál jednou navlékl do dresů jejich klubů a uspořádal pro ně fotbalový večer ve společenské místnosti.
Tumpetky, řehtačky, skandování se neslo místností a ti dva fotbaloví maniaci uprostřed si to náramně užívali.
„Anni?“ promluvil Pepa tak potichu, že to zprvu ani nezaznamenala, ale všimla si pootevřených očí.
Chytila mu ruku, naklonila se k uchu a pověděla, „Je tu Honza Pepíčku.“
„Nazdar, chlape, co se tady válíš?“ pronesl Honza tak nenuceně, jak to jenom šlo. „Napijeme se, ne?“ řekl a už klíčema páčil pivní zátku.
Pepa otočil hlavu a zkoušel se posadit. Nešlo to. Něco šeptal jeho směrem.
„Co říkáš?“ Honza sklonil hlavu až k jeho ústům, aby slyšel slaboučké, „Je to v prdeli Jeníku, je to už v prdeli.“
Honza se otočil od postele ke dveřím a třikrát se zhluboka nadýchl, aby potlačil slzy.
Nebuď uřvanej, teď ne, ty vole. Otevři to blbý pivo a dej mu napít. A řekni nějakej fór. Vždycky jich máš plnou hubu, tak koukej nějakej vytasit!
„Ale Josef nekecej, ještě uvidíš, jak dá Bohemka Spartě bůra. Pojď, já ti podepřu hlavu,“ donutil se být uvolněný, jak to jenom šlo. Rozdělal láhev a nalil mu půl sklenky.
Pepa se zkoušel zvednout, ale Honza mu musel podepřít hlavu, aby se nepolil. Svlažil si rty, ale vyčerpalo ho to natolik, že se mu opotilo čelo a hlava klesla zpátky na polštář. Zavřel oči.
Jan ho pohladil po hlavě a zároveň mu rukou otřel čelo.
„Mami,“ mluvily jeho oči. „Radši už pojedu.“
„Jeď Honzíku, jsi hodnej,“ odpověděla mu stejně neslyšně, jako on mluvil k ní.
Vstal, obešel postel, objal ji a políbil.
„A jak se vlastně držíš ty?“ zeptal se jí cestou ke dveřím. „Promiň, úplně bych zapomněl se zeptat, víš, promiň,“ koktal, stále zaskočen vývojem Pepova zdravotního stavu za poslední týden.
Sakra, vždyť ještě před deseti dny uspořádali závody kolečkových křesel v átriu. A Pepa samozřejmě vyhrál.
„Neměj starost, Honzíku, to jen to moje astmatický srdce, ale to bude dobrý,“ odpověděla mu a usmála se na něj. „Už běž. Zase za týden, ano?“
„Jo, jo. Tak ahoj mami.“
Ještě jednou přelétl pohledem místnost a zavřel dveře.
Osaměli.
Anička seděla vedle Pepy a koukala se na to, jak leží a pravidelně oddechuje. A vzpomínala.
Vzpomínala na to, jaký život v ní tenhle třasořitka dokázal probudit. Jakých nádherných dvacet let jí dal. Jí, která do doby než ho poznala, nebyla nikdy v zahraničí, neviděla moře ani Alpy. Jí, která ještě čtyři roky po smrti manžela seděla doma a polykala prášky.
Šach mat! Vzpomínka zaťukala tak silně, že se musela pousmát. Nikdy ji nikdo v šachách neporazil.
Až on. On, který ji dal šach mat na dvacet let. Šach mat, ze kterého nechtěla nikdy ven. A ona mu dala na oplátku tenhle rok navíc. Rok života, se kterým nikdo nepočítal. Tu noc odešli. Společně, ruku v ruce, dva milující se lidé.
Epilog:
Jan zaparkoval kilometr od hospicu. Nespěchal. Tuhle chvíli, urvanou v tomhle podivném spěchajícím světě, si schoval pro ně.
Šel cestou mezi řekou a železničním náspem, která ústila nedaleko parku, kam Anna s Pepou rádi chodívali. Tu a tam se ohnul a utrhnul luční květinu. Už to byly dva roky, co odešli a jeho bolest byla o poznání menší. Čas je neuvěřitelný ranhojič. Pomalou chůzí došel ke vchodu do hospicu.
„Dobrý den,“ pozdravil vrátnou, která byla zdejším Cháronem všech pacientů a prošel chodbou do venkovní zahrady, kde stála místní slavná zeď. Zeď nářků.
Po stranách ji obepínaly břečťany a uprostřed byl prostor, na kterém byly nalepeny kamínky se jmény těch, kteří pověstný Styx, už přejeli. Malé, velké, povětšinou křemeny.
Chvíli hledal, kamenů přibývalo. A pak je uviděl. Trochu nalevo od středu, tam jak bývá srdce. Dva bílé vzájemně se dotýkající křemeny s napsanými jmény a stejným datem. Anna a Josef, 1.května 2014.
Publikováno 2019 v povídkové knize ,, Jak mě o panenství připravil Dřímající hrom.‘‘