Egon vidí Duchoně v montérkách, jak se přehrabuje v hromadě, čehosi…, čehosi…ani neví jak to nazvat.
Je to hnusný a smrdí to.
,,Provětrávám kompost.“ Duchoň nabere tu hmotu do ruky a už ji sune k Egonovu nosu, aby si přičichl.
,,Zbláznil jste se chlape, dejte to pryč!“
Duchoň obrátí dlaň směrem dolů a obsah se smísí s tím, co už tvoří hlavní masu.
Ale, … co to je? Egonovi se zdá, že snad špatně vidí.
,,To jsou?“
,,Jsou.“ Duchoň se usměje.
Egon překoná prvotní odpor a jde blíž k hromadě. Už se mu nezdá tak odporná jako před chvílí.
Duchoň nabere materiál, zavře oči a přivoní. ,,Zkuste Egone, nebojte se.“
Egon se zdráhá, ale nakonec se nechá přesvědčit. Je zvědavý. A to co viděl….to musel být oční klam. Musí se přesvědčit.
,,Zavřete oči,“ povzbuzuje ho Duchoň. ,,Nebojte, přivoňte.“
Egon má strach, všichni Egoni ho mají, ale laskavý hlas Duchoně a zvědavost ho povzbuzují.
Sklání hlavu, zavírá oči a jeho nos nasaje vzduch.
,,Takhle voní L, takhle dlouhé Á, takhle S, K, krátké A, takhle H, U, D, B, A, atd. atd. atd.
Duchoň vyjmenovával písmenka a Egon vnímal jejich vůně. A věděl, že to nebyl oční klam. Že viděl dobře.
Ta hromada kompostu byla z písmenek. A provoněla Egona a s ním i celý prostor.
,,Duchoni, co to bylo?“ zeptal se Egon, když se trochu vzpamatoval.
,,Kompost.“
,,No, počkat, tohle přeci není kompost. Kompost už jsem viděl…a cítil. Tohle bylo něco,… něco jiného, většího. Úžasného!“
,,A vy myslíte, že kompost není úžasný?“ Duchoň se opět usmál. ,,Kompost, plný starých, nepotřebných věcí, z kterých rostou ty nové a krásné.
To je přeci kompost. A tohle, to je kompost povídek. Povídek co se nepovedly, povídek co jsou nepublikované, anebo jsou teprve jen nápadem, čekajícím na to, že třeba jednou rozkvete.“
A v tomto kompostu se milý návštěvníku nacházíš – chceš-li přivoň.
