,,No to snad ne, no ne, prostě ne! Tohle, nedovolím! Pomóc! Pomóc! Udělejtě někdo něco.
Přeci mě nenecháte napospas tomuhle párku pojídačů hamburgerů. Vždyť je to minimálně tři sta kilo živý váhy. To nezvládnu, nejsem ve formě, před časem jsem chytla dřevomorku a furt mě to děsně bere. A vůbec, jsem já na to vůbec konstruovaná? Kde mám sakra ty záruční papíry?
Ale co papíry, ty stejně ničemu nepomůžou. Pozdě bycha honit. Už jsou skoro tady.‘‘
Lavička v parku, bědovala. Kousek od ní, se blížil párek milovníků amerického fastfoodového stylu. Muž s rukou obalenou několika vrstvami tuku ukazoval jejím směrem.
,,A je to definitivně v …. tohle je můj konec. Tohle mě zabije. Mám přeci hostit pozadí milenců, nebo důchodce krmící támhle holuba Emila.
Ahoj Emile! A ne, tyhle obludy.“
,,Dube, dube, prosím Tě nemohl bys na mě shodit trochu listí? Víš trochu mě přikrýt, schovat. Blíží se katastrofa, jde mi o život!“
,,Hele holka promiň, ale tohle já ze zásady nedělám. Nikdy! Každej ať si svoje problémy vyřeší sám.“
A je to tady.
Tři sta kilo dorazilo, a do neproniknutelného stínu, který způsobilo, odložilo čtyři hamburgery na její kraje.
Už, už se chystalo rozložit svá pozadí na tu dřevěnou chuděru, ale v tom zasáhl osud. Nebo spíš Emil. Prolétl jen tak kolem a jako obvykle něco málo utrousil.
Tlustý muž ho počastoval zlostnou nadávkou a vztyčeným prostředníčkem.
,,No, podívej se na to…to je hnus. Jdeme jinam!“ Hmota se odvalila a sluníčko začalo zase svítit.
Lavička vzhlédla k nebi.
,,Děkuju Ti Emile.“
Nepublikováno: Vymyšleno a napsáno na kurzu psaní v rámci úkolu napsat text za deset minut na základě vylosovaného slova Lavička.