S fyzikou se to má u mě asi tak. Většinou jsem chyběl. Ne, že bych na těch hodinách neseděl. To ne. Jako takový účastník zájezdu
jsem se tam vyskytoval vždycky, s docházkou u mě problém nebyl, ale s duševní přítomností a chápáním onoho předmětu už ano.
Ani nevím, kde se můj duch tenkrát pohyboval, ale vzhledem k tomu, že fyzika začínala někdy v šesté třídě a v ten čas mě spíš zajímalo prozkoumávání onoho lechtavého území skrývajícího se pod gumou trenýrek, tak asi někde tam.
Ať tak či tak, na fyzice jsem zkrátka duševně chyběl a dokazoval jsem to jak svými známkami, tak třeba tím, že jsem na dotaz fyzikářky
,,co je to?‘‘ poté co mi zrovna ukazovala měděnou šponu, dokázal odpovědět, že šiška.
Dnes už je to jinak. Pod gumu trenýrek sice lezu stále, ale fyzice už rozumím. A té kvantové úplně nejlíp. Četl jsem totiž jednu knihu
a viděl dvě videa na Youtube, takže se můžu považovat za odborníka. A řeknu vám, za všechno může Max. Jaký Max? Max je částice.
Přesněji, vlnová částice světla. Taková, částice a zároveň cvičitel a tanečník v jednom. V jednu chvíli sedí, pak se zase vlní, ale hlavně,
pořád touží posouvat limity. Jako kdyby si nemohl v klidu sednout a dát si úplně normálně kafe, jako třeba tady paní Smogová.
To je taky částice, ale ta je v pohodě. Pevná, prachová. Žádný vlnění. Pěkně si sedí, pije kávu a většinou ji najdeš, kde ji necháš.
Ne, jako tohohle blázna do aerobiku. Pokud si dobře vzpomínám, tancoval tenkrát s týmem FOTON KLUB BERLÍN pod hlavičkou
Matematicko-fyzikální fakulty tamní university a celý se to prý seběhlo nějak takhle.
,,Tak, holky, holky,‘‘ tlesk, tlesk, zavelel trenér Max týmu částicových cvičenek FOTON KLUBU BERLÍN.
Vlnový ševel neustával a částice světla se nekontrolovaně šířily prostorem.
,,No, tááák, prosím o pozornost!‘‘ zvýšil hlas Max.
Stále nic.
Částice si povídali. Mleli jedna přes druhou. A bodejť ne. Byl víkend, a když jste, světelná částice stihnete toho o víkendu docela hodně.
To není jako u lidí, že jedete tři hodiny osmdesát kiláků na chatu. Takže si holky měli o čem povídat.
,,Tak dámy, můžete mi už konečně věnovat pozornost? Nebo mám dát snad zhasnout?‘‘
Tuhle poznámku už ignorovat nešlo.
Rozptýlený kužel světla se neochotně změnil v soustředěný a Max měl konečně svoji pozornost.
,,Tak kočky, zítra máme velký den. Budeme tančit tu novou sestavu. Superpozici!‘‘ zakřičel do pléna. Kužel světla se zaostřil.
,,Já věděl, že vás to zaujme,‘‘ kvitoval Max získanou pozornost.
,,Ale Maxi!‘‘
Chichotání a ševelení, které ještě před chvílí naplňovalo místnost, se proměnilo v brblání.
,,Copak? Nelíbí?‘‘
,,Maxi, ale ta se nám ještě ani jednou nepovedla,‘‘ ozývalo se sborem.
,,A proto, odsud dneska nepůjdeme, dokud ji nezacvičíme, dámy. Tak alou rozcvičit, šup, šup,‘‘ zakončil svůj projev Max a kužel světla se rozptýlil.
Částice se rozletěly po žebřinách, žíněnkách, kladinách i lanech. Po krátkém kruhovém tréninku, kdy jak se zdálo, byly cvičenky rozehřáté na správnou míru, se zhaslo k taktické poradě. Částice se začaly rozpočítávat.
,,Prvá, druhá, prvá, druhá,‘‘ mlela jedna přes druhou, druhá přes první, aby v tom byl nakonec takový zmatek, že byly částice v super pozicích
ještě předtím, než nějaké cvičení vůbec nastalo. A tam je chtěl Max mít. Rozpočítané, nerozpočítané, natěšené, nenatěšené, v klidu i vystresované.
Ale hlavně, nalevo i napravo a nejlépe současně.
Ještě nářadí, v jejich případě dvě štěrbiny, platinovou desku a šlo se na věc.
Blik, první levá, blik, druhá pravá, blik, první, pravá, blik, druhá levá, blik, blik, blik. Byla to hrůza. Částice lítaly ze startovní čáry, tu vlevo,
tu vpravo, nějaké tunelem, nějaké okolo, nějaké šly pěšky, nějaké běžely, půlka se vlnila, půlka ne, prostě hrůza. Nepopsatelný zmatek.
A Max nepřestával udílet příkazy.
,,Ruce od sebe, ruce k sobě, zpevněný zadeček, výpad, pirueta, zvednout bradu, úsměv.‘‘
A z částic crčel pot, no nebralo to konce. Až najednou. ,,Dámy? Haló? Jste tam?‘‘ Max haleká do davu cvičenek, který tam je a není. Kouká vlevo, kouká vpravo, kouká do tunelu i vedle, kouká dokonce i do včerejška i zítřka, ale nic. Cvičenky nikde. A zároveň všude. Že by se to povedlo?
Že by …. superpozice? Kdo ví?
Ať tak či tak, od té doby se to děje. A to je důkaz, že kvantová fyzika funguje. A co je to to, co se děje?
Mizí věci. Jsou tam a nejsou. V jeden okamžik. Však víte, o čem mluvím. Mluvím o všech těch ponožkách, trenýrkách, košilích a vůbec o textilu obecně.
Prostě jdete ráno do práce, večer na ples, nebo na noční za milenkou a ze šuplíku na vás koukají, ponožky s Křemílkem a Vochomůrkou,
co jste dostali ke čtyřicátinám, havajská košile z doby, kdy vám bylo dvacet a trenýrky s pruhem z minulého týdne. Decentní textil, adekvátní,
k výše popsaným situacím se v daný moment nachází v superpozici. Prostě ho nenajdete, kdybyste se na hlavu stavěli.
A tak, i když se vám nechce, musíte zavolat manželku, která na rozdíl od vás ten textil vidí a která vám, samozřejmě s patřičnou dávkou opovržení, okořeněného větou, ,,Prosím tě, tady jsou, ty jsi snad úplně slepej!‘‘ zachraňuje pracovní den, společenský večer či romantickou noc.
A za to všechno můžeme poděkovat Maxovi a bandě těch jeho neposedných holek.
,,Tak díky Maxi Plancku!
Kde mám ksakru zase ty ponožky?‘‘
Napsáno v roce 2020 jen tak, s potenciálním využitím do plánované povídkové knížky