Výstup
,,Peťo….Petře, dobrý? Jsi OK?“
Přikývl. ,,Trochu zima.“
,,Hej, přineste ještě deku.“
Někdo z místních, přispěchal zezadu s dekou. Přikryli ho.
,,Tak co, můžem?“
,,Jo, jdeme na to, pokoříme tu mrchu.“ Usmál se.
Osm rukou čaplo jeho kolečkové křeslo a začali stoupat posledních tři sta výškových metrů.
Petr nasával africký vzduch a děkoval Bohu za tyhle 4 kamarády, díky nimž žil.
Supěli s ním závěrečné metry.
,,Vrchol. Konečně. Jo, bože jo, my to dali Petře, my to kurva dali,“ překřikovali v návalu emocí jeden druhého.
Slunce začalo vycházet. Krásné, žluté, africké. Emoce začaly opadat.
,,Kilimandžáro Petře, jsme tady. Ty jsi tady.“
Stoupli si za něj a položili mu ruce na ramena. Koukali společně s ním na zvětšující se slunce
a na to jak ho paprsky pomalu pohlcují.
Zavřel oči. Cítil. Po letech strávených v nemocničním pokoji zase něco cítil.
Nebyly to paprsky slunce, ani dotek jejich rukou na jeho ramenou. To, vzhledem ke svému zranění cítit nemohl.
Byl to život. Bylo to pouto k těm čtyřem vousatým, zpoceným a smradlavým chlapům. Bylo to přátelství.
Návrat
Noha už mu začala povážlivě modrat. Nevadilo mu to. Dokonce by se dalo říct, že mu to bylo z duše jedno. Nevadilo mu to ani tehdy, když se první červ prokousal tenoučkou slupkou kůže
a zalezl ke kosti. Nechal to být. Byl už jenom tělo. Kus hnijící kůže, kus obalu k recyklaci.
,,Chlapi,“ zakřičel červ do prostoru rakve, ,,tady, pojďte sem, je tu super žrádlo!“ A s těmito slovy vypustil natrávenou kůži k ochutnávce.
Ostatní červi pozitivně kvitovali nabídnutou dobrotu a přidali se k hostině. Modrá noha se postupně měnila v kašovitou hmotu, prokapávající dřevomorkou prožranou rakví do půdy pod ní.
Zpráva o hostině se šířila rychle. Měsíc po jeho pohřbu to okolo něj povážlivě žilo J.
Žížaly tančily v poloprázdných očních jamkách, odkud vytékaly poslední zbytky sklivce. Klouzaly se po něm směrem k místu, kde se kdysi nacházely jeho smyslné rty a přes nosní dutiny a propadlou nosní přepážku se vracely zpátky na start. Brouci si budovaly, svoje kuličky ze zbytků tlustého střeva a snažily se je odvalit co možná nejdál z toho mumraje, všude okolo. O tužší části toho co kdysi bývalo, tělem sportovce se staraly krysy a potkani. Rozkládal se. Mokval, splýval s rakví a vracel Zemi to, co za těch osmdesát let svého života nastřádal.
A tak to má být.
Nepublikováno: Napsáno v roce 2018 na kurzu psaní při úkolu napsat něco hezkého a hnusného.