Kolín: hospoda na Letné, léta páně před Schengenem
,,Hele, říkám Ti, že když už budu ve Štětíně, tak prostě pojedu do Skandinávie, kamkoli,‘‘ zahlásil Karel, když jsme plánovali náš výlet do Polska.
,,OK,‘‘ přikývl jsem, protože jsem už tehdy věděl, že Karlovi se zkrátka neodporuje. Koneckonců, výlet trajektem do Skandinávie na závěr našeho putování po Polsku, se jevil jako poměrně dobrý nápad. Ovšem až do té doby, co na našich týdenním pobytem v polských lesích zbědovaných tělech, spočinul zrak, uniformovaného celníka.
,,Vy dva tudy!‘‘ zahlaholil anglicky a ukázal na nás. Rozuměli jsme tehdy anglicky asi tak dobře, že nebýt toho posunku, rozhodně bysme se nikam neposunuli. Vedlejší ulička, kam nás svým gestem přesměroval, zjevně znamenala, ulička pro problematické. Poté co jsme prošli dotazy různého druhu, ať už na povahu výletu (ano turistika), ať už na zpáteční cestu
(ano večer zpátky, ano zpáteční jízdenku máme), či na množství peněz (ano jenom 150 DK), jsme se odebrali ke kontrole zavazadel.
Ta byla tak důkladná, že jsme si v místnosti čtyři krát tři metry skoro museli postavit stan, abychom lehce paranoidní příslušníky přesvědčili o tom, že ony podezřelé tyčky, fungují jako podpora onoho stanu a nejsou tudíž zbraní hromadného ničení, kterou chceme dosáhnout svržení tamní vlády.
Prohlídka skončila. Pocit, že je všemu už konec a že se již brzy budeme moct oddávat krásám severské architektury, vzal ale brzy za své.
,,Máte málo peněz, potřeba na osobu a den je pět set dánských korun. Pustíme jenom jednoho!‘‘
Absurditu situace a naše překvapení popisovat netřeba a tak jsme po pár minutách dohadování usoudili, že já, vzhledem k tomu, že už jsem Kodaň kdysi navštívil, počkám v přístavišti
a Karel si ji půjde prohlédnout. A tak se také stalo.
Ano, alespoň ta druhá část plánu se povedla dokonale. Po Karlově odchodu, jsem zpočátku ještě oplýval humorem, protože jsem si nějak nedovedl představit situaci, ve které jsem se zanedlouho ocitl. Očekával jsem něco jako příjemnou kavárnu, nebo aspoň čekárnu s automatem na kávu,
kde zkrátka počkám na zpáteční trajekt. Bohužel moje představa byla brzy rozmetána a já jsem byl místo do kavárny, eskortován do něčeho,
co mi tehdy připadalo jako samotka z filmu Motýlek se slavným Steve McQuenem. Betonová místnost tři krát tři krát dva metry s kusem molitanu na zemi. Koutky úst mi povadly a zbytek humoru přešel. Policista mi nakázal vyndat tkaničky z bot a pokynul rukou dovnitř. Vešel jsem
a v noblesní společnosti onoho molitanu, hlídací kamery, dánského časopisu o autech a asi deseti luxferů, jež tvořily tamní panoramatický výhled, jsem strávil následujících deset hodin.
Prostě pobyt v Kodani se zkrátka vyvedl. Já si vysloužil posezení v cele, razítko NEŽÁDOUCÍ do pasu, hovor s konzulátem a následné propuštění, no a Karel prohlídku Kodaňských turistických TOP, okořeněnou objížděním policejních stanic, kde, jak správně tušil, jsem zkoumal jejich architekturu já. Bohužel jeho snaha k mému osvobození nevedla. Večerní shledání v přístavu, už ale bylo velmi, radostné, vypitá piva chutná a získané zkušenosti vyhodnoceny jako cenné. Před nástupem na trajekt, jsme ještě zamávali soše malé mořské víly a vydali se na cestu domů.
Ta už proběhla v bez problémů, takže se dalo vlastně říct, že se výlet vydařil.
Každopádně za mě musím dodat ještě jednu poznámku. Schengen-neschengen, na Kodaň už dlabu.
Nepublikováno: Napsáno v roce 2018 na kurzu psaní na téma můj nejzajímavější zážitek