Egon jde na pivo

Duchoň už tam sedí. Pije šestý. Vypadá v pohodě. Duchoňům pivo nevadí.

,,Jaký je?“

,,Jako vždycky, Plzeň“ odpoví Duchoň a otře si pěnu ze rtů.

Egon přisedne, poručí si taky jedno a dají se do řeči. A povídá. O práci, o schůzkách a o tom jak to v jejich korporátku drhne.

Duchoň poslouchá, ví, že Egona potřebuje a aby vydržel, ví, že mu musí dát prostor. Prostor se vymluvit.

Egon jede asi hodinu. Mluví, mluví, mluví…..až všechno vyzvrací. To se pozná tím, že se Duchoně na něco zeptá.

,,Kde jste vůbec byl Duchoni? Nějak dlouho sem vás neviděl.‘‘

,,Na dovolené.‘‘

,,Na dovolené?‘‘ Egon ten pojem nechápe. Není divu. Egoni dovolenou nemívají.

,,Co to je?‘‘ ptá se.

Duchoň mrkne na číšníka a na stole jim přistanou další piva.  ,,To bude nadýl,‘‘ řekne a pak si přiťuknou.

,,Cestování, moře, hory, túry, slunce a déšť, radost a smích. Někdy taky bolest, pláč a problémy.  

Ale někdy třeba jenom chata, sekačka na trávu, knížka, kolo a pak na jedno. A vždycky, Everest zkušeností.‘‘

Egon byl jedno velké ucho. Už se totiž vymluvil a tak se otevřel. Otevřel se věcem, které jsou pro něj běžně neviditelné.

A tak Duchoň svolil k vyprávění. O cestách, necestách a o příhodách na nich prožitých.

Pokud se chceš laskavý čtenáři přidat do jejich hloučku, můžeš.

Správně se totiž nacházíš, v záložce Pivo, která je věnována povídkám a textům cestopisným.

Tak na zdraví.