Teda řeknu Vám ten Vyšehrad, to je panečku něco. Krásný místo. Fakt. Bájný, národní symbol, Královský hrad, Kulturní památka. Našly by se i další přídomky, kterými by bylo záhodno toto nad Vltavou čnící skalisko opentlit, ale já volím jen jediný z nich. Hřbitov. Jo, hřbitov je to taky. A o něm a taky o tom, jak tam jeden chudák nemohl poslední rok zabrat, vám teď napíšu.
,,Bum!‘‘
Tupý úder zazněl, jak lebka dopadla na dohnívající zbytky rakve.
Upadla mu hlava. A bodejť ne. Vždyť už je tuhej skoro osmdesát let. Přesně, sedmdesát čtyři.
Svaly a šlachy mu společně s červy odpochodovaly už dávno a hlavu tak nemělo co držet.
Ale co, donedávna to nevadilo. V klidu si tu ležel celý ty léta. Nerozhodilo ho ani to, když se komouši drápali v osmačtyřicátym k moci, ani když si dělali v osmašedesátým repete a ani to, když táhli v devětaosmdesátym do háje. Byl to prostě kliďas, ale co bylo moc, to bylo moc.
Vřetení kostí nahmatal zbytky prstních kůstek, nasadil si hlavu na poslední funkční obratel
a přeskládal kosti na levý bok. ,,Ty tomu zas dali. Do rána nezaberu,‘‘ zhodnotil dopolední zážitek a pokoušel se usnout. Marně. Film v hlavě mu už běžel.
,,Lajna, ty hovado. Lajna!‘‘ řve trenér u postranní čáry a chytá se za hlavu. Hráč s míčem, neomylně míří ke středovému kruhu.
,,Vidíš ho debila?‘‘ hodí hlavou k asistentovi.
Asistent dává kroucením hlavy najevo, jakože vidí a jakože je to teda fakt hrozný.
Fotbalista, který nevyužil trenérské rady, byl vzápětí zkosen kopem do holeně, svalil se na trávník a zaujal stabilizovanou polohu. Vše doprovodil hlasitým ááá.
Sobotní dopoledne na fotbalovém mači se neslo v duchu těch ostatních. Kdysi slavný klub, Slavoj Vyšehrad, se potápěl.
Spoluhráč postiženého plejera zakopl míč do autu a sudí přerušil hru. Mávnutím ruky vydal pokyn lékaři domácího týmu k ošetření svíjejícího se záložníka.
Doktor s masérem vystartovali. ,,Taky moh upadnout blíž,‘‘ prohodil zadýchaný masér. Doktor nemluvil a cestou raději kontroloval gumu od tepláků, na kterou jeho přetékající břicho bez ustání útočilo.
,,Auuuuu, auuuu,‘‘ slyšeli jakmile se trochu přiblížili.
,,Pecka, tak co půjde to?‘‘
Hráč Pecka zakroutil hlavou, na znamení jakože už nikdy chodit nebude a přidal další zaúpění.
,,Pecka, ty vole, máš to jenom vodřený.‘‘
,,Já vím doktore, taktika, divadýlko. Držíme nula nula. Bod dobrej, ne? Foukni mi tam sprej a pak mě pomalu odneste za čáru.‘‘
Film se přerušil. Začal dialog.
,,Vodneste za čáru. Taktika. Nula, nula. Fuj! Takhle se bojuje za Vyšehrad? Edo, nedalo se na to koukat‘‘ promluvil kdosi v lebce a kosti přitakaly s takovou vervou až v nich zapraštělo.
,,Já vím,‘‘ omlouval se kostlivec.‘‘
,,Eduarde, Eduarde, kdybys tenkrát nebyl tak hrrrr!‘‘
,,Hm,‘‘ povzdychl si kostlivec Eda a začal lkát. ,,Ale řekni, jak mám tu tryznu ukončit?‘‘
,,Nijak Edo‘‘ pokračoval hlas. ,,To už nemůžeš. Tohle sis vybral. Každej víkend na fotbale.‘‘
,,Když já myslel.‘‘
,,Edo! Myslel, mysel. Co sis myslel? Že si budeš chodit na fotbálek, pak do hospůdky a domů až po zavíračce? Tady seš na věčnosti Edo a věčnost není žádnej holubník.‘‘
Eduard přikývl a bylo mu do pláče. Ale jak plakat, když má prázdný slzný kanálky? Co prázdný? Jak plakat, když je nemá vůbec?
,,Eduarde, nad čím to zas přemejšlíš?‘‘ pokračoval hlas. Svatýho Petra už teď neukecáš. To není žádnej revizní soudce špatnejch rozhodnutí. To je vrátnej. A nestíhá. Má tam pořád frontu.‘‘
,,Jenže…‘‘
,,Žádný jenže Eduarde. Chtěl jsi chodit na fotbal? Chtěl. Nemohl si bez toho bejt? Nemohl. Ani po smrti. A to Ti nabízel nirvánu Eduarde. Nirvánu!
Jenže ty prej, že nirvánu nééé, že to bude nuda, že bez fotbalu nemůžeš bejt. Furt dokola. No, tak to tady máš. Teď musíš každej víkend chodit na zápasy Vyšehradu.‘‘
,,Jenže to já nechtěl. Já chtěl chodit do Edenu. Na Slavii!‘‘
,,Edo zamysli se prosím tě. Jseš mrtvej. Nemůžeš jezdit tramvají až do Vršovic. Vždyť je to logický. Ležíš na Vyšehradě, tak ti vystavili propustku na Vyšehrad. A vůbec, cos čekal? Že bude Vyšehrad kopat jako Slavia? Nebo jako naši kluci? Že jim to vydrží? Tohle prostě jednou to muselo přijít.
Měl sis vybrat nirvánu.‘‘
,,No jó, ale co budu dělat? To se nedá vydržet. Já na tu hrůzu musím furt myslet a při představě, že na to budu muset koukat po zbytek věčnosti, nemůžu spát!‘‘
,,To já taky Edo! Já taky.‘‘
,,Ale co budeme dělat Pepiku?‘‘ zopakoval nešťastník.
,, Budeme? Ne my Edo. Ty budeš. Budeš to muset vzít do pařáty. Já jsem jenom poradce.‘‘
,,Myslíš Josef? Já ti nevím! Není tohle náhodou zakázaný?‘‘
,,Je Eduarde, zjevovat se nemůžeš, ale já už ti to nahoře nějak domluvím. Znám se s Libuš. Vona totiž naše Libuška. No víš, ta z věštírny, co vidí všude ty velký města, hvězdy a tak. Prostě, vona pro ně má taky slabost. Fotbalu sice nerozumí, ale každej, kdo nějak bojuje za Vyšehrad, je pro ni udatný rek. Zkrátka, je to pro ni hodně osobní. Ona se přimluví a Všemohoucí na chvíli přimhouří oko.‘‘
A tak se stalo, že za týden Vyšehrad slavně zvítězil 7:0. Dokonce nad Radotínem. Nejenže se zachránil v soutěži, ale o rok na to ji dokonce vyhrál. Ono taky není divu. Když za Váma takhle jednou vtrhne na trénink naštvanej kostlivec na propustce, podepsaný samotným Všemohoucím a začne vás poučovat o tom, kterak hrát beka, nebo centrhalfa, jak má chytat gólman, nebo trénovat trenér, to si pak dáte setsakra pozor, abyste běželi po lajně a ne doprostředka, když se to po vás chce. To si dáte setsakra pozor, abyste bojovali, abyste něco obětovali a abyste ten báječnej sport s mičudou, zase milovali
No a to je vlastně všechno. Prostě příběh o tom, jak měl Slavoj Vyšehrad špatnou sezónu a jak milovník fotbalu, kostlivec Eda, sjednal nápravu.
Dnes už je na Vyšehradu zase pohoda. Zase je to to místo se všemi těmi přídomky. Eda klidně spí, protože ví, že jestli to ty ňoumové začnou zase flákat, znova na ně vlítne. Povolení má vystavený na neurčito. A jestli mi nevěříte, můžete se přesvědčit sami. Dám Vám Edovu adresu.
Vyšehradský hřbitov 9A-10. Na dveřích stojí – 1888–1946, novinář a spisovatel Eduard Bass.
A jednu malou radu na závěr. Nechoďte tam o víkendu dopoledne, to bývá Eda se svým poradcem, Klapzubovic Pepíkem na fotbale.
Nepublikováno: Napsáno při kurzu psaní na téma Vyšehrad