,,Jéžiš ty jsi ale hezkej, no pojď sem, krasavče,“ začal jsem dětinsky žvatlat a tím komunikovat s tou chlupatou věcí uvnitř malé klece. Zároveň jsem, zkoušel procpat ukazováček úzkou mezerou v drátech, abych na něj dosáhl.
,,Co je tohle proboha zase za ňoumu? To, nemůžu mít aspoň chvíli klid? Teď, jsem se zbavil tý protivný navoněný ženský a hned abych řešil dalšího zoufalce. Ach jo, musím ho jít aspoň očuchat.“
Jé, jde blíž, nebojí se, očuchává mě, asi se mu taky líbím. ,,Tak co líbím se ti, líbím jo?“
,,Hm, klasika smrdíš potem a máš vlhký ruce.“ Otočí se zády a jde se přehrabovat v seně, ležícího v rohu klece.
Je 22. prosince roku 2009 a já jsem, asi tak jako spousta dalších mužů s úrovní předvánočního stresu deset z deseti, skončil ve Zverimexu, který byl jediným otevřeným obchodem na náměstí, jímž jsem projížděl. Vyřešit Vánoční dárek koupí živého tvora se mi vždycky tak nějak příčilo, právě vzhledem k následnému povánočnímu zvýšenému výskytu venku pobíhajících psů a koček, jenž rychle omrzely a také v lednu poletujících papoušků, kteří v nestřežených okamžicích prolétli okny a nabrali domnělý směr tropy. Ovšem tlaku Vánoc, nedostatku času, pocitu obdarovávat, ale i myšlence, že hlodavec, je tak nějak méně oduševnělý tvor nežli třeba pes, jsem nemohl odolávat dlouho a tak šla tahle zásada stranou. Tak tu stojím, šťourám se v kleci a bez toho aniž bych byl jakkoli znalostně vybaven, přemýšlím nad koupí onoho tvora.
Beru pamlsek a snažím se ho nalákat. Lehce se otočil. Jen na chvíli.
,,To víš, že jo, nějakou trapnou granuli pro psa….odkud jsi to vlastně vzal? Jo, támhle, z pytle s fotkou nějakýho vořecha, hrabe ti? Tohle nežeru. Hele, naval rozinku a můžeme se bavit!“
,,Dejte mu rozinku,“ volá prodavač a ukazuje na misku se směsí dobrot, umístěnou při vstupu do prodejny.
,,Na, na,“ povzbuzuju ho a snažím se natáhnout ruku tak, aby si vzal dobrotu přímo z ní. Upadne mi.
,,No, to máš štěstí, žes to pustil. Ani se neznáme a ty si myslíš, že ti tady budu zobat z ruky.‘‘
,,Hm, dobrá, sakra ta je ale dobrá. Ještě, ještě!“ postavil se na zadní a vypadal jakoby větřil. Vzal jsem další a dal mu ji. Tentokrát už jsme si byli daleko bližší.
,,Líbí se mi, fakt zajímavý zvíře. Myslím, že dceři se bude líbit taky,“ říkám do prostoru Zverimexu a zároveň cítím, že by letošní Vánoce nemusely být tak úplný průšvih, jak jsem si myslel ještě před hodinou na telekonferenci, kdy jsem předstíral zájem o výsledky našeho výrobního závodu, ale v hlavě řešil dárek pro dceru.
Jak se natahoval pro další rozinku, podařilo se mi prostrčit malíček trochu víc a podrbal jsem ho na břiše. Panebože jakej má jemnej kožich. Ani není moc divu, že občas k nějaké té jeho výrobě poslouží, napadlo mě.
,,Jak asi spíš? A nesmrdíš?“
,,Nesmrdí? “ ptám se prodavače
,,Ne, vůbec,“ ujišťuje mě prošedivělý čtyřicátník za pultem. ,,A jaký je to hodný zvíře, ve dne se nechá hladit a v noci krásně spí,“ dodává.
Jeho ujištění ne úplně věřím, poté co vidím, jak objekt mého zájmu, po spořádání nabídnuté dávky rozinek a přestože slunce ještě nemělo v úmyslu zapadnout, zalezl do dřevěného domečku, schoulil se do šedivé chlupaté koule a začal celé okolí ignorovat.
Ťukám na klec a vypouštím z úst lehce infantilní citoslovce typu haló a hej, v marné naději, že ho tím ještě přiměju k nějaké aktivitě.
,,Nebouchej už proboha. Tady se nedá spát. Ty seš snad úplně pošahanej. Copak se taky nepotřebuješ přes den pořádně vychrápat, abys měl sílu na noční šichtu? V noci musím všechno prošmejdit a vůbec, dneska tu možná budu mít dvě nový holky, potřebuju bejt při síle, chápeš ne? Tak mi dej už pokoj a vysmahni!“
,,Tak já ho beru,“ volám na prodavače. ,,Padli jsme si do oka, “ myslím si pomateně.
Prodavač mě s radostí ochuzuje o osm set korun českých a na oplátku si v malé papírové krabici odnáším tuhle drobnou chlupatou veverku. Schovávám ji na dva dny u bráchy, aby bylo dceřino překvapení z Vánočního večera co možná největší a odcházím se ohledně tohoto tvora dovzdělat do prostoru internetu. Google je ke mně poměrně nemilosrdný. Už prvotní informace o délce dožití tohoto hlodavce mě poměrně zaskakuje. Až dvacet dva let. Chvíli přemýšlím, jestli půjdu na pohřeb já jemu nebo opačně. Dočítám se i další zajímavé věci, namátkou to, že je to tvor převážně noční, který přes den vyvíjí aktivitu pouze minimální, neřku-li žádnou. No, nevadí, však my ho naučíme.
Štědrý večer nastal. Ještě pár logistických příprav, sestávajících se zejména z umístění klece s dárkem do dceřina pokojíku a jde se na to. Slavnostní odhalení. Eliščiny oči září, moje
a manželčiny rovněž. Je to pěkný čas.
,,Bude se jmenovat Čestmír,“ velí dcera Eliška, i když absolutně netuším, kde na to jméno přišla. Patrně nějaký hezký spolužák ze školky. Nám je to jedno, i když já osobně to jméno kvituji poměrně s radostí, neboť, Čestmír se jmenuje ředitel firmy ve které pracuji a mě nepřijde špatné mít ho pod kontrolou v kleci.
,,Tati, pustíme ho. Pustíme. Ať se proběhne. Jsou přeci Vánoce,“ haleká dcera a věší se mi na krk.
Ta potvora ví jak na mě.
,,Tak jo, ven s ním,“ říkám a Eliška otevírá klec.
Teď už Čestmír, je venku dřív než se dvířka zcela otevřou.
,,Tý jo, hustý, hustý fakt dobrý. Tady mě budou pouštět na procházky. Paráda. Co to je? Kabel, od počítače. Mňam, kous. A tohle? Další, kabel baskytara, jé ten je tlustéj. No tohle je ráj.“
Pár rychlými řezákovými chvaty zbavil kabel bužírky v délce asi tří centimetrů..
,,Čendo!‘‘ řvu na něj i když je to Čestmír. ,,Tohle teda ne! To jsme si nedomluvili!“
Ale jako bych ho slyšel. ,,My jsme si něco domlouvali? Hele, teď se koukej.“ A tak jsem se koukal, jak se další kabely odhalují, jak se hrací karta červený svršek mění z obdélníku na trojúhelník a náš byt v bojiště.
,,Mňam, to je žrádlo. To jsou ty nejbožejší Vánoce jaký jsem kdy měl,“ oceňoval Čestmír nové prostředí a v mezidobí, kdy zrovna nic neznečišťoval a neokusoval, si packama čistil vousy.
Chvíli hrajeme na honěnou. Po třech hodinách, kdy Čestmír ohryzal, co se dalo, roztrousil bobky na místech, o kterých jsme ani nevěděli, že je v bytě máme, kdy dcera řvala a rozvodové papíry byly v jednu chvíli na stole, ho, žena rychlým chvatem chytila za ocas. Visel hlavou dolů a dělal, že tam není. Putoval do klece a dostal rozinku, aby se z toho vzpamatoval. Já dostal tři piva, žena sedmičku Rulandského modrého a řvoucí dcera na zadek.
Dnes už máme tohodle Čestmíra alias Čendu patnáctým rokem a přišli jsme si vzájemně na chuť. Nám nevadí jeho troušení bobků po místnostech, ani záliba koupání v písku a Čestmír na oplátku opravdu nesmrdí, nechá se občas podrbat a vždycky potom co se proběhne, chodí do krabičky s pískem, kde se rochní, dokud neuzná za vhodné přesunout se do klece na zaslouženou rozinku. Kdo půjde, komu na pohřeb zatím opravdu netuším, ale pokud to budu já, ,,tak se Čestmíre spolehni, že žádné oko nezůstane suché. Jsi totiž ta nejlepší činčila na světě!“
Nepublikováno: Napsáno v roce 2018 v rámci kurzu psaní jako povídka na vybrané téma