,,Levné, řemeslnické práce,‘‘ křičí portál e-poptávky z monitoru Tomášova počítače.
Je leden. A leden je měsíc, kdy je zima a tma. Leden zkrátka generuje málo radosti, ať už si sluníčkáři a objímači stromů namítají cokoli. A proto i spam dokáže zaujmout.
Levné řemeslnické práce. Ta tři slova se dostala Tomášovi do hlavy. A hlava jede. Přehrává mu scénáře, které by měly dostat hlavní ceny v kategorii nerealizovatelné. To si ale Tomáš neuvědomuje. Vidí se ve vymalovaném bytě, v nové kuchyni, ve zrekonstruované koupelně. Ale co, hlava jde ještě dál. V postaveném domě, v sauně, v bazénu s dvaadvacetiletou….
Tomáš zasahuje a přerušuje snění. OK, výmalba jejich panelákového 3 plus 1 bude stačit.
Dobrý den, rád bych poptal výmalbu bytu. Podlahová plocha 75 m2, Tři místnosti. Ložnici
a dětský pokoj v barvě, zbytek bíle. Tomáš odesílá mail. Overtura končí, začíná koncert.
,,Crrrrr, crrrrr.‘‘ První telefon. Za deset minut, to je slušný.
,,Haló, haló.‘‘
,,Haló.‘‘
,,Haló, haló.‘‘
,,Slyšíme se, haló?‘‘
Vypadlo to. Nevadí, už vyzvání další.
,,Dobr dne‘‘
,,Dobrý den,‘‘ odpovídá Tomáš, říká si, že se asi přeslechl, ale hlas pokračuje.
,,zadval, poptval jst mlovaní domu?‘‘
,,Nikoli domu, jen bytu. Sedmdesát pět.‘‘
,,To bru.‘‘ odpovídá ten člověk, co má zjevně potíže se samohláskami.
,,….metrů čtverečních podlahové plochy‘‘ dokončuje Tomáš větu. Zbytečně. Vypadá to, že už se s pánem dohodl.
,,Zvu se‘‘ říká pán a zavěšuje telefon.
A už zvoní další.
,,Dobrý den tady pan Pilař, Vy jste přes e-poptávky zadával výmalbu bytu?‘‘
,,Ano,‘‘ odpovídá Tomáš
Na jeho telefon se dobývá další číslo.
,,A kde, by to bylo?‘‘ dotazuje se pan Pilař, který artikuluje dobře a povídání mu nečiní problémy.
,,Stará Boleslav‘‘ odpovídá Tomáš. ,,A Vy jste z?‘‘
,,Od Čáslavi,‘‘ dodává briskně řemeslník … ,,vzdálenost mi nevadí, přijedu o víkendu
a vymaluju to.‘‘
,,A neměl byste to nejdřív vidět?‘‘ pokouší se dát Tomáš obchodu nějaký rámec.
,,Tak o víkendu,‘‘ dodává malíř a končí hovor.
Po zbytek dne Tomáš odbývá nekonečnou řadu řemeslníků, s tím, že dohodu už má. Jistě se ale necítí.
Večer přichází smska žádající ho o šest tisíc, jako zálohu na barvy, doprovozená smajlíkem spínajícím ruce v modlitbě. Tomáš přemýšlí, ale nakonec se rozpomíná na člověka, který je ve válečném stavu se samohláskami a odpovídá, že něco jako zálohu posílat nebude. Ještě nabízí možnost společného nákupu a následného odjezdu k realizaci výmalby, ale odpovědi se už nedočká. Blokuje číslo a jde vstříc nevšednímu zážitku s panem Pilařem.
Komunikují spolu mailem. Maličko zarážející je, že pan Pilař je jak malíř, tak pojišťovací agent a v neposlední řadě i obchodní zástupce firmy obchodující s pohonnými hmotami. Tomáš nakonec dosahuje svého, žena prý trvá na tom, aby malíř před výmalbou byt opravdu viděl, vyhodnotil si nutnost škrábání stěn, vhodnost barev atd. atd. I Tomášovi by se to zdálo vhodné.
Pan Pilař souhlasí. Přijede zítra. Tedy hurá.
,,Už je tady.‘‘ Tomáš přerušuje home office a jde otevřít.
,,Vítejte, pojďte dál.‘‘ Pan Pilař jde dál. ,,Dáte si kafe?‘‘ Pan Pilař si dá? Pije ho dlouho. Hodně dlouho.
Během onoho dlouha se Tomáš s manželkou dozvídá, že pan Pilař krom jiného vrtá také studny, staví ploty, že koronavirus není, žijeme v policejním státě a Bill Gates nás všechny očipuje.
Kafe neubývá. Informací naopak.
,,Chcete vidět byt? Víte, abyste věděl barvy, co vás čeká a tak.‘‘ Chce. ,,Stihnete to za víkend sám?‘‘ Stihne.
Vrací se zpátky do obýváku dopít studené kafe.
O dalších třicet minut později, se deset minut obouvá a činnost prokládá historkou o tom, jak ho vyhodili z nějaké firmy, a přitom nevěděli, že právě přišli o toho nejlepšího.
,,Tak, na shledanou, šťastnou cestu. Zítra v devět?‘‘
Pan Pilař souhlasí, dveře se zavírají.
,,Ukecanej co?‘‘ říká Tomáš ženě s pocitem, že pokud bude makat z půlky tak dobře, jako mu jela huba, není se čeho bát.
Žena mlčí, její oči však vyjadřují pochyby.
Jde se stěhovat.
K večeru jsou dětský pokoj a ložnice připraveny a z obýváku se stává dočasný squat, pro tři lidi, činčilu a rybičky. První scéna nachystána, pro malířský koncert mistra Pilaře.
Sobota: 9:00.
Čas poklidně plyne. Pan Pilař nikde. Rodina snídá.
V 9:48 zvonek. Mistr dorazil. Stíhat prý bude, ať se nebojíme. Dal by si kafe, musí se uklidnit, protože navigace. Přednáška dvacet minut.
,,Tak jdeme na to. Máte barvy?‘‘
,,Prosím?‘‘
,,No, jak to budete chtít?‘‘
,,Včera jste to viděl, my jsme mysleli, že barvy zařídíte vy?‘‘
,,No, to nemůžu, to bych se netrefil. Já to ředím v bílý.‘‘
Tomáš to moc nechápe, ale uznává, že to má logiku. Má prý dojít do TETY pro nějaký tónovačky a on, rozuměj pan malíř, to zatím začne přetírat bílou. Je to moc tmavý, tak aby to šlo.
Tomáš jede do TETY. Jako ve snu kupuje požadované tónovací barvy. Moc nechápe, jak pomocí těch dvou malých lahviček v kombinaci s osmnácti litry bílé, dosáhne pan Pilař požadovaného tmavého odstínu, ale tak, snad to mu rozumí, ne? Je to přeci profík. Nebo ne? Rychle tu myšlenku zaplašil.
,,Zákaznickou kartu?‘‘
,,Ne, děkuji,‘‘ odpovídá Tomáš na dotaz pokladní, tehdy netuší, že chybně, bere lahvičky a odjíždí domů.
,,To ani omylem pane. Jsem, vám říkal. Já to míchám s bílou, to bude vždycky světlejší,‘‘ odpovídá mistr na dotaz, jestli dosáhne požadovaného odstínu, který je vyobrazen na lahvičce.
,,Aha, ale my to chtěli tmavé. Takhle tmavé. Proto jste tu včera byl. Abyste to viděl.‘‘
Pan Pilař poprvé mlčí. Natírá ložnici bíle, což Tomáš nechtěl a zároveň je nasnadě, že na výmalbu dvou barevných místností jaksi nemají zdroje.
,,Tak, to abych tam jel znovu, koupit barvy?‘‘ zeptal se Tomáš. Na odpověď nečekal. TETA podruhé a ten víkend ne naposledy.
Dvě piksly horské louky do ložnice a další dvě tyrkysové do pokoje to všechno vyřeší. Doufal. Nebo si to spíš z duše přál. Čas tlačil.
,,Zákaznickou kartu?‘‘
,,Ne, děkuji,‘‘
,,Tak tady je máte,‘‘ hlásil Tomáš hned za dveřmi.
Ticho.
Sakra on tady snad není, zanadával si pro sebe. Letmo nahlédl do ložnice. Z třetiny vymalovaná bílou, která původní tmavě zelenou neměla šanci překrýt.
Pan Pilař seděl v obýváku u řízku s bramborem. A vyprávěl. O tom, jak na nějakou, chudáka paní zakleklo šest policajtů, jenom proto, že neměla roušku.
,,Dobrou chuť‘‘ přeje Tomáš a dodává. No jo, s těma policajtama je to fakt hrozný.‘‘
Jiný Tomáš, ten druhý, ten co nevystupuje veřejně, mu šeptal. ,,Jako fakt? Fakt mu tady přeješ dobrou chuť, fakt se s ním bavíš o nějaký ženský, místo toho, abys mu vysvětlil, proč tady je?‘‘
Schovaný Tomáš si dodává odvahy. ,,A budete to opravdu stíhat? Helejďte, my jsme předpokládali, že dnes přestěhujeme obývák do těch dvou místností, co malujete teď? Abychom ho mohli zítra….‘‘
,,Jo, jo.‘‘ Mlask. ,,Určitě. Jéžiš to je hodin. Jdeme na to.‘‘ Malíř navýšil frekvenci kousání.
O čtvrt hodiny později se přesunul do ložnice. O další dvě se přišel zeptat, kde je ona barva horská louka a jestli je to ta opravdu, kterou chceme do ložnice.
,,Začíná s barvou.‘‘ Tomáš oznámil ženě, co sama slyšela. ,,Pustíme si film?‘‘
Manželka nemluvila, ale bylo jasné, že než detektivka ji zajímalo, co dělal mistr ty dvě hodiny, než se přišel zeptat.
,,Tak jo.‘‘ odpověděl si Tomáš.
Sledovali detektivku. Děj nevnímali a v duchu se modlili za zázrak.
,,Tati, hele a neměli by malíři malovat velkým válečkem, odshora dolů a zase nahoru?‘‘
Do věci se vložila dcera, která měla dost odvahy, či nedostatek rozumu, na to, aby se šla podívat na vývoj situace.
,,No, to by asi měli … no…a?‘‘
,,Asi, by ses měl jít podívat sám.‘‘
Tomáš nechtěl. Bál se. Věděl proč. Stal se postavou v seriálu Taková normální rodinka.
Díl o malování. Ale šel. Musel. Sám si to vymyslel. Nechají si vymalovat, rozsvítí si zelenou horskou loukou, ten ošklivý leden. Bohužel onen vzývaný zázrak se nestal. Leden zůstal temný.
Ložnice v ničem nepřipomínala vymalovanou místnost. Ano, zelená byla. Ze tří čtvrtin. Vymalovaná milionem pohybů ruky amatéra, držícího malý molitanový váleček, který zanechával šmouhy, kde se jen dalo. Cik, cak, cik, cak. O ladných, dlouhých tazích nahoru
a dolů ani památky.
,,Dochází mi barva.‘‘
Letmý pohled stačil. Ano ten člověk, co je možná dnes malíř, zítra bude číšník a pozítří bude dělat revizi výtahu, vypotřeboval na jednu místnost tolik barvy, co by stačila na vymalování skutečné hektarové horské louky.
Klečel, mluvil a nekončil. ,,Ta barva je jak med. Jako med.‘‘
Med, který do půl hodiny dojde, pomyslel si slušnější z Tomášů. Ten, který měl na starosti styk z veřejností. Ten co byl skrytý, se ale začínal vynořovat čím dám tím častěji.
,,Helejďte se už toho dneska radši necháme. Je sedm. Zítra to ale bude muset být šrumec. Kdyby se nestíhalo, vynecháme obývák, každopádně do pěti odpoledne a konec.‘‘
,,Nebojte pane, ono to vypadá flekatě, ale to je tou rozdílnou vlhkostí. Nechte tu barvu přes noc vyzrát. Ráno uvidíte.‘‘
Hodný Tomáš uvěřil. ,,Snad,….máte pravdu,‘‘ řekl a jakkoli ten druhý, ten co má koule řval,
,,vyhoď ho, zkopni toho nýmanda ze schodů, propíchni mu gumy, utop ho v Orlíku, láska
a odpuštění, leda hovno,‘‘ tak slyšel, sám sebe jak říká, ,,tak zítra opět v devět?‘‘
,,Na chlup,‘‘ odpovídá pan Pilař a mizí.
Tomáš padá na gauč vedle své mlčící ženy a dvacetileté dcery.
,,Máme nějaký víno?‘‘
,,Vypili jsme ho včera,‘‘ odpovídá žena.
Mlčí. Dvě hodiny sedí, koukají na zeď, kde visí televize, co se je snaží zabavit, než to konečně vyhodnotí jako ztrátu času a jdou spát.
Tomáš se probudil. Mobil hlásí 3:15.
3:15 zemřeš, vzpomene si, bůhví proč na název nějakého amerického béčkového hororu. Jde na záchod. Cestou blikne v ložnici. Koukne se, jak barva zraje.
A skutečně, barva vyzrála. Ložnice teď vypadá jako batikované tričko Boba Marleyho.
Ano, 3:15 zemřeš!
Snad je to tím umělým světlem, prohlásí omluvný Tomáš, ale sám tomu moc nevěří.
Ráno jde na záchod, žena.
,,Jak to vypadá?‘‘ ptá se.
,,Jako nevymalovaný,‘‘ komentuje situaci manželka. Praží Tomáše pohledem, budí se dcera, činčila řve hlady a z kýble za dveřmi vyskočila na plovoucí podlahu akvarijní rybička. Pípla SMSka. Pan Pilař, vyjel.
Letmým pohledem na čas a propočtem vzdálenosti mezi Čáslaví a Starou Boleslaví Tomáš zjišťuje, že bude mít třicet minut zpoždění.
A skutečně, v 9:30 se rozezní zvonek.
,,To byla cesta, u Kolína…..‘‘
,,Dobrý pane Pilaři!, pojďte se podívat.‘‘ Zlý Tomáš, konečně zasahuje.
,,Myslím, že práce budete mít dost. Nějak nám to nevyzrálo.‘‘ Při kontrole pokoje i mistr uznává, že výsledek není uspokojivý.
,,Takže mi to dovolte shrnout. Za včerejších jedenáct hodin jste vymaloval jednu místnost,
a to tak, že ji dnes budete muset předělat. A to na ní nemáme ani barvu.
Takže, já dojedu koupit barvu, vy se zatím přesuňte do pokoje k dceři a začněte tam. Musíte udělat dceřin pokoj, předělat ložnici a také předsíň a příslušenství. Obývák dělat nebudeme.
O to, ponížíme cenu. Žena vám udělá kafe. Můžete se do toho pustit.‘‘
Než stačil malíř cokoli říct, Tomáš se otočil zády a odešel do obýváku. Malé vítězství, v prohrané bitvě.
,,Kde mám peněženku?‘‘
Žena mu ji podala.
,,Jedu koupit barvu.‘‘
,,Zákaznickou kartu pane?‘‘ ptá se ho prodavačka a tuší, že tenhle pán by ji už nutně potřeboval.
,,Ne, děkuji,‘‘ trvá si na svém Tomáš a odjíždí s další náloží horské louky.
Po dvou hodinách, kdy pan ,,malíř‘‘ stihnul oblepit futra páskou a umazat část stěny svým stylem s oním malým molitanovým válečkem, Tomáš určuje další směr postupu. Výmalba bytu se mění v bitvu o Stalingrad. Je potřeba posil a rozdělit frontu.
,,Takže pane Pilaři! Takhle se nikam nedostaneme.‘‘ Tomáš by ho nejradši nechal zmizet v horské louce, ale potřebuje ruce. Jakékoli, i jeho, jinak nebudou už nikdy bydlet.
,,Barvou vymalujete jen tyhle dvě stěny. Druhé dvě budou bíle. Ložnici opravím já.
,,Jo, to bude lepší,‘‘ přitakává mistr Pilař na jeho nápad. ,,Kdyby se to vymalovalo celý, to by vypadalo jako kobka.‘‘ Hodný Tomáš uznává, že má pravdu, zároveň ten zlý ví, že by to jako kobka nikdy nevypadalo, protože tenhle pán, by čtyři stěny barevně nikdy vymalovat nedokázal.
Čas běží. Tři odpoledne. Máme už jen dvě hodiny. Tomáš vymaloval ložnici, kam mu stačila barva. Je mokrá, barva bude teprve zrát, ale vypadá to slušně. Rozdíl mezi výmalbou velkým a malým válečkem je na první pohled patrný. Chce na to téma otevřít s mistrem řeč, ale radši spoří čas. Mistr se přesunul do předsíně.
Tomáš do obýváku. Žena s dcerou ven. ,,Nechtějí tu být, až se to bude účtovat. Tomáš je chápe. Také tu nechce být.
,,Tak hotovo?‘‘ ptá se Tomáš mistra malby lehce po půl šesté.
,,Ano.‘‘ odpovídá pan Pilař. Ani on sám se nechce pouštět do větších rozmluv. Je unavený, chce domů. Tomáš ho slyšel, jak nadává. Zasraná zeď, se to loupe, debilní ťupky, blbej kšeft… a podobně. Úkol nesplnil. Ví to. Je tam už jen proto, aby z toho debila, co bydlí, v paneláku vymámil peníze.
O to tu teď jde. O nic jiného. Bitva o prachy. A má štěstí. Na scénu totiž vstupuje hodný Tomáš. Ten co se bojí, ten co nechce konflikty, ten co radši nechá ego šílence rozhodovat
o jeho životě, jen aby měl klid.
,,Pane Pilaři, helejďte se, tady mám smlouvu k bytu. Tady jsou metry místností, které jste vymaloval.
Upřímně jste lehce za půlkou, ložnici jsem opravil já a dcery pokoj budu muset vymalovat ještě jednou. Jel jste sem z Čáslavi. Dvakrát, něco jste tu odvedl, předsíň a příslušenství. Zkrátka, nabízím vám pět.‘‘
,,Šest!‘‘
Opravdu to řekl?
,,Ale kupoval jsem vám ještě barvy? Za litr,‘‘ namítl Tomáš. Z hlasu zněla rezignace, na zvrat bitvy nebylo sil.
Malíř mlčel.
,,Takhle v tom budu ale za sedm,‘‘ zkoušel to ještě.
Pan Pilař mlčel dál.
Patnáct vteřin ticho. Nezdá se to moc, ale když spolu mlčí dva chlapi na opačných stranách barikády, je to hodně. Čas běžel.
Hodný Tomáš hledal toho zlého. Ten by věděl, co říct.
,,Hele kámo, teď je to za pět, za minutu to bude za čtyři a za další za tři. Ber a zmiz, než na tebe zavolám policii a dám tě k soudu za poškozování cizí věci. Vždyť ty nejsi, malíř ty nýmande! Jediná tvoje kvalifikace je drzost a nedostatek soudnosti. Ber, co ti dávám,
a vypadni!‘‘
Ale zlý Tomáš tu nebyl.
,,Ok jestli si tohle,‘‘ rozhlédl se po okolním Waterloo Tomáš, ,,ceníte na šest, tak já vám je dám. Vy si s tím žijte.‘‘ Snažil se, aby byly ironie a morální apel v jednom, hodně slyšitelné. Dal do toho všechno. Ale apel vyslyšen nebyl. Místo toho jen šustot šesti bankovek na pozadí flekatých zdí.
,,Nechám vám tu ty plachty na přikrytí.‘‘ To, kromě ,,nashledanou,‘‘ bylo to poslední co Tomáš od mistra slyšel. Věděl, že mu je tam nechává proto, aby je nemusel uklízet, ale nechal ho jet. Jediná myšlenka byla, ať už je ten chlap pryč.
A jak to bylo dál?
Tomáš si, samozřejmě už na zákaznickou kartu, nakoupil profi barvy, správné válečky, vše naředil dle návodu a vymaloval si sám. A nutno podotknout, že hezky. A tak se, i přes všechny útrapy, dá hodnotit víkendové malování jako veskrze úspěšný podnik. A mistrovi řemesla se sluší poděkovat. Malíř to sice nebyl, ale jako psychoterapeut dodávající sebevědomí, zafungoval na jedničku.
Nepublikováno: Napsáno jen tak, jako self psychoterapie na neblahou zkušenost s řemeslníkem v uvozovkách. Jméno řemeslníka v povídce je pravé a příběh se opravdu odehrál tak, jak je napsán.