Sedlčany současnost
Jaruch vstoupil. Tvářil se blazeovaně a místnost jakoby náhle vyplnilo transcendentální subtilno. Obklopilo ho pitoreskno a ze zaprášené vitríny se na něj zubila busta nějakého bezvýznamného politika. Jeho pohled sklouzl ke kanapi. Ona tam nebyla!
Ona, ona, dralo se Jaruchovi na jazyk. Snažil se potlačit ten pocit sarkastickým pousmáním, leč vzpomínka na ten víkend, na úpatí věčně zelených Rychlebských hor, mu to nedovolila. Co se tenkrát vlastně přihodilo? Jak to že on? Otázky se vynořovaly jedna za druhou, nepřestávaly útočit. Zbrocen potem, sáhl Jaruch do vitríny vedle hlavy politika. Zelený odlesk láhve mu poskytl kýženou úlevu. Pil.
S blaženým výrazem svlažoval hrdlo mocnými doušky dávno zapomenuté kořalky, propadaje se do tmy.
,,Klíče! Klíče!“
,,Co, co?“
,,Klíče od šestky sakra!“
Jarucha oslepilo prudké světlo. Oči nemohli dlouho přivyknout nové, situaci.
,,Já si je vezmu sám, chrápej dál ty lůzře!“
Muž odešel. Jaruch začínal chápat novou realitu. Ona. Ona už není. Je jen on, recepce hotelu Vltavan a stěna plná klíčů. Stěna plná klíčů! Náhle pochopil. Má klíče. Klíče od všech pokojů. On je tu ten, kdo je pánem situace.
Osová souměrnost jeho koutků se začala pozvolna měnit, až přešla do lehkého, jakoby vše tušícího úsměvu. Zaslechl výkřik, ženský výkřik. Nálada se mu proměnila. Ještě jednou přejel pohledem po řadě visících klíčů, bojovně vysunul bradu a vyrazil.
Hbitým skokem ocelota se ocitl u schodiště. Přes pokročilou artritidu se pohyboval rychle, ignoroval pichlavou bolest v kloubech. Věděl, že ji může kdykoli odstranit, ale teď na to nebyl čas.. S jasným cílem pokořoval jeden schod za druhým přidržujíc se dřevěného zábradlí. Koberec pod polobotkami tlumeně sténal.
Už už se dostával do mezaninu mezi přerostlé palmy ve velkých květináčích, když uslyšel ten známý zvuk
u vchodových dveří. Zaznělo to podobně jako minulé pondělí.
Vzhledem k množství alkoholu, který Jaruch vypil dole v recepci si nevšiml rychlého pohybu za závěsem na konci chodby. Než stačil zareagovat, stín se mihnul kolem a pak už jen ucítil tupý náraz do hlavy a ticho. Hluboké ticho. Když se probral, zíral na nějakého růžolicího se mladíka, který ho sledoval.
,,Jsem si myslel, že jste mrtvej, strašně krvácíte.”
Jaruch na něj civěl, asi tak jako alkoholik, který stojí před výlohou plnou prvotřídního chlastu a nemá v kapse ani floka. Snažil se rozpomenout, co se stalo. Sáhl si na kapsu džínsů. Byla prázdá. ,,Sakra,‘‘ syskl.
,,Nebojte už jedou, “ promluvil opět mladík.
,,Kdo?‘‘
,,No sanitka a policajti přece.‘‘
,,Policajti? Kdys je volal?“ vykoktal Jaruch.
,,Asi před pěti minutama,“ odvětil chlapec.
Jaruchova dobrá nálada byla ta tam. Svraštil čelo a jeho chřípí se lehce chvělo. Kdo byl ten stín? Že by Rút? Po čem šla? Nebo po kom? A ta policie? Co teď?
Island současnost
Sigurd Gjodnósson seděl mlčky na břehu řeky Jokulsá a Fjollum a kapky vodopádu Seljalandsfoss hlasitě tříštící se o skalní masiv, ho bodaly na jeho zarostlé tváři.
Hleděl na splávek, který nejevil sebemenší známky zájmu o rybu. Líbilo se mu na Islandu. Island měl rád.
Hluboké kaňony, ledovcové řeky plné života a neustálá vulkanická činnost, byly blízké jeho naturelu rybáře.
Zatvářil se potměšile a vnitřně se celý rozesmál.
,,Dnes bude asi k večeři jógurd.“* poznamel polohlasně.
Slunce se začínalo sklánět nad obzorem. Sbalil prut, židličku, splávek i rybou netknutou návnadu a odebral se
k domovu.
Náhle ho však překvapil podivný zvuk. Nepatřičný do této Bohem vytvořené krajiny.
Ano, opravdu se nemýlil. Píseň Flesh Cathedral od jeho oblíbené skupiny Svartidauqi.
Chvíli se rozhlížel po krajině. Pátral. Ve chvíli, kdy už začínal myslet, že blázní ho vrátily do reality vibrace v levé náprsní kapse.
Byl to mobil. Zvonil dlouze a vytrvale. Svými zkřehlými prsty si rozepnul vrchní část svého overalu a nahmatal neposedného performera, který se zrovna blížil ke svému nejlepšímu sólu.
Palcem zrušil vystoupení.
,,Góan dagin,,“ zahlaholil do telefonu.
,,Haló,“ ozval se milý ženský hlas, ,,tady Telma Kapinos, policie Reykjavík.“
,,Ano? Co potřebujete,“ vyjekl překvapený Sigurd.
,,Sigurd Gjodnósson?“
,,Ano.“ odpověděl stroze. ,,Co si přejete?“
Sigurd nechápal co se děje. Proč ho u všech všudy, uprostřed tak efektivního rybaření, ruší tahle divná ženská?“
,,Mohl byste se v nejbližší době dostavit na komisařství?“
,,Proboha proč?“ nechápal Sigurd.
,,Detaily vám bohužel nemohu vysvětlovat po telefonu. Jedná se jeden případ, který vyšetřuje naše oddělení v Dálviku. Potřebují si jen něco ověřit.’’
Sigurdovi tepalo ve spáncích. Dalvík? Nic mu to neříkalo, ale přesto. Tušil, že se něco děje. Proč by mu jinak volala policie. Myslel, že už to má dávno za sebou. A Island se zdál jako sakra dobrá volba, ale minulost pohřbít nešlo.
,,Jistě, když nejde o nic horšího,’’ donutil se k úsměvu a vyslal po telefoní lince do Reyjkjavíku tolik empatie, kolik byl v dané chvíli schopen.
* jógurd – islandská obdoba rybího salátu s jogurtem
Sedlčany současnost
Jaruch ani nevěděl jak, ale ocitl na ulici. Děkoval za to prozřetelnosti i pudu sebezáchovy. Musel pryč. Okolo jeho hotelu to žilo víc, než mu bylo příjemný. Zapadl do nejbližších otevřených dveří. Byl to bar.
Rozhlédl se po místnosti. Za ošuntělým závěsem tušil toaletu. Zamířil tam. Venku zaslechl zvuk sirén. Zapadl do místnosti a opláchl si krev z týla. Letmo zahlédl svůj obličej v zrcadle
a lekl se. Ze stěny na něj hleděli oči šílence, čelo zbrocené potem a v koutku úst pěnu. ,,Vzpamatuj se chlape! V klidu!“ zavelel si. Policajti si začmuchaj a nikoho nenajdou. Tak jako vždycky.
Nadechl se, šáhl na kliku a vstoupil do baru. Barman na něj pohlédl.
„Dlouho sem tě tu neviděl brachu, vypadáš hrozně. Jako obvykle?“
Jaruch přikývl a na baru přistálo malé pivo s panákem havany.
„Dík,“ řekl stroze a otočil se k němu zády, nechtěl s ním mluvit. Nechtěl s nikým mluvit.
Jen s Rút.
„No, no pán je ňákej nakvašenej,“ uštěpačně prohodil barman s podivným obličejem.
Koho mi ten jeho ksicht jenom připomíná, přemýšlel Jaruch. Mopslíka? Ne, spíš francouzskýho buldočka.
Jaruchovi myšlenky byly, rázem utnuty. Do místnosti vstoupili dva policisté a zamířili si to rovnou k baru.
,,Hledáme jednoho člověka. Nejspíš polomrtvého. Neviděl jste tady někoho podezřelého, od krve nebo tak?“ pravil ten vyšší a doprovodil svůj dotaz výstavkou svého odznaku.
Francouzkej buldoček, zvyklý policejní průkazy vídat každý druhý den jen zavrtěl hlavou. Chvíli se ještě o něčem dohadovali. Jeden z nich pokynul směrem ke stolu, kde seděl Jaruch, ten druhý jen mávl rukou. Pak odešli.
Jarucha rozbolela hlava a přiložil si sklenici studeného piva k čelu a tupě zíral před sebe.
Island současnost
,,Dobrý den,“ pozdravil Sigurd, když mu sympatická Telma Kapinos, otevřela dveře a pozvala ho k sobě so kanceláře.
Stroze zařízená místnost obložená dřevem a šupinami z jeseterů dělala kulisu jeho návratu do hluboké, ale stále se nezahojené minulosti.
,,Kávu?“
Sigurd přeci jenom počítal s o něco jiným průběhem výslechu.
,,Ano, rád.“
Telma zařídila vše potřebné a Sigurd si nemohl nevšimnout jejího pevného pozadí.
,,Takže pane Gjódnossone, začala Telma, jakmile si Sigurd zamíchal šest kostek cukru, které byly indikátorem jeho dávné závislosti.
,,Znáte jistého,’’ zahrabala v papírech, ,,Hromasona Grandsona z Arskóksandurru?’’
Sigurd si byl jistý, že tohodle chlápka, ať už to byl kdokoli, neznal. Maličko si oddechl.
Tak to přeci jenom bude nějaká maličkost. Možná je to celé omyl.
,,Opravdu ne?’’ zopakovala Telma otázku a k osvěžení Sigurdovi mysli, podpořila dotaz fotografií muže s proraženo lebkou.
Zavrtěl hlavou.
,,Jste šťastný muž pane Gjodnossone.“
Nechápal.
,,Ten muž byl právník. Správce velkého majetku. Vašeho majetku pane Gjodnóssone.
Natáhla ruku a podávala mu papír.
,,Tolik peněz,“ podivovala se polohlasně.
Sigurd zabořil oči do dokumentu. Věděl o co jde. A taky věděl, že o tohle dědictví nestál.
Ale odmítnout ho nemohl.
,,Tu pozůstalost budete muset vyřešit v Dalvíku pane Gjodnóssone.’’
Další slova komisařky Telmy Kapinos o tom, že nesmí vycestovat a že s dědictvím nesmí nakládat, dokud se případ v Dálviku neobjasní, už nevnímal, protože už to věděl. Věděl, kdo je první oběť.
Schůze zemědělského družstva, přidruženého výboru pro dodávání náhradních dílů samosběrem – Sedlčany 1979
…..,,soudruzi, zásobování na poli dodávek náhradních dílů nám vázne. Musíme tuto činnost zlepšit! Soustředit se na ….., bla, bla, bla.
Stále stejná bezvýznamná slova plynula z úst řečníka, tak jako už tolikrát a mizela v sále mezi podřimujícím davem posluchačů.
Schůze zemědělského družstva, přidruženého výboru pro dodávání náhradních dílů samosběrem, nebyla zrovna činnost, kterou Jaruch s Olinem a Chvojenem vyhledávali, ale jednou za čas se dala vydržet. Po těch kecech budou zase chlebíčky a limča.
,,….stroje jsou často zrezivělé a základové barvy nejsou zadarmo…“
Další důležitá, lehce kritická informace letěla sálem k mazem ucpaným ušním boltcům přísedících. Řečníka nikdo neposlouchal. Olin přemlouval víčka, aby nepadala a zájem aspoň předstíral. Chvojen bez uzardění spal a Jaruch si se zájmem prohlížel interiér budovy. Zaujaly ho dveře nalevo od výtahové šachty s nápisem OO.
Vzpomněl si, že jeho močový měchýř by byl za návštěvu té místnosti velmi rád, ale vzhledem k nekončícímu textu řečníka a k přísedícím pozorovatelům z Městského národního výboru, musel chtě nechtě návštěvu odložit.
Snažil se tedy zaměřit na něco jiného. Na text plynoucí z úst nešťastníka se bohužel soustředit nešlo.
,,….odpadlá otka radlice, je potřeba řádně přinýtovat nýty 1r/2 a následně zakonzervovat mazivem z maznice M3 12….“
Do očí mu padl podivný nápis. Nečitelný, nevyslovitelný HOTEL DLTAN, DLTAD. Proboha, kdo mohl vymyslet takový paskvil? To byl na stoprocentně nějaký pohlavár s vadou řeči. Stále nevěřícně zíral na soustavu písmen a úplně zapomněl na přání jeho močáku.
To je teda rébus.
,,Oline koukej, co je támhle napsáno?“
Ale Olin nevnímal, zcela pohlcen nýty a maznicemi.
Náhle však Jaruchovi oči přivykli a rozluštili hádanku. HOTEL VLTAVAN.
Záměna písmene D za V a výsledná zkomolenina mu připadla tak vtipná, že se nahlas zasmál do projevu o hřebících. Okamžitě byl zpražen pohledem členky MěNV. Už nemělo cenu předstírat zájem, rozhodl se tedy odejít.
Věděl, kam půjde a jeho močák to věděl s ním.
Než projev skončil, čekal už mimo hlavní sál hotelu Vltavan, spokojeně kouříc svoje Clejky.
Tak co hoši, zazubil se na Olina s Chvojenem poté, co po další hodině, konečně dorazili.
Jdeme na chlebíčky ne?
Jasně, odvětili Olin s Chvojenem s viditelnou úlevou a společně s Jaruchem vyrazili směr občerstvovací sál. A tam, mezi šunkovými chlebíčky a láhvemi s citronelou, ji potkali.
Island – současnost
Sigurd Gjodnóson sešlápl pedál svého pickupu. ,,Do Dálviku cesta dlouhá, kdo ji nezná ten je…..‘‘ pousmál se při té vzpomínce, ale jinak mu do smíchu nebylo. Jet takovou dálku, jenom proto, aby svedl policii z cesty. Z cesty, na které stál kdysi on.
Severní slunce, pasoucí beránky nad obzorem mu svítilo na cestu ještě asi hodinu. Pojede přes noc. Musel. Dálvik byl jen zastávka na jeho cestě do Budapešti a možná ještě dál. Jen zastávka, kterou musel projet a musel jí projet rychle.
Sešlápl plyn a loknul si bílé tekutiny. Potřeboval ji. Pojede celou noc, zítra ten výslech a ještě cesta zpátky. Ušklíbl se. ,,Fuj.‘‘ Ani za čtyřicet let si na tu pachuť nezvykl. Vzpomněl si na ty dva, jak se mu vždycky smáli.
Kilometry začaly naskakovat. Borgarbyggo, Haugar, Bifrost, Gilja, Hjalteyri.
Sigurd zastavil u benzínky.
,,Gódan dagin‘‘ zahlaholil, když vešel.
,,Jasně že dobrej, ten nejlepší….‘‘ odpověděl mu jeden ze dvou hostů.
Ve čtyři ráno bylo na pumpě poměrně rušno.
,,A na to se napijeme,‘‘ pokračoval týpek v konverzaci, o kterou neměl Sigurd zájem. A už se k němu hrnul, v ruce láhev vodky.
,,Napij se!‘‘
,,Ne, ne, díky,‘‘ snažil se Sigurd vybruslit ze situace, dokud to šlo.
,,Jaký ne?‘‘ odmítal to pochopit ten chlap s flanděrou v ruce. ,,Ty budeš pít! Na zdraví mé dcerky. Mé malinké Ingibjorg.‘‘
,,Nemůžu chlape, jedu na policii, nemůžu tam přijet ožra…‘‘ Než si stačil Sigurd uvědomit, že tohle říkat neměl, ucítil kloub, jež byl součástí mužovi pěsti, ve svém obličeji. Upadl. Chlápek, ač pod parou, měl slušnou ránu.
,,Ty na mě budeš volat policii? Ty …!‘‘ Čerstvý otec, se rozpřáhl ještě jednou a chtěl Sigurda dorazit, ale zavrávoral, chytl se plastového regálu a společně s vodkou, gumovými medvídky, čokoládovými kuličkami ferrero roché a svým stokilovým tělem se na Sigurda skácel.
Výjev jak z biblického vypořádání se se Sodomou a Gomorou.
,,Tak pánové platit. Už toho bylo dost.‘‘
Pumpař, který se zatím neprojevoval, uznal, že pro denšek už to stačilo. Sebral ty dva ze země, prošacoval kapsy šťastného otce a hotovost, co tam našel, vyměnil za ferrero roche.
,,To je pro malou Ingibjorg Gunnare! A teď už jdi…!‘‘
Otevřel dveře a naznačil, že Gunnarova oslava skončila. Gunnar beze slova odešel a zmizel ve tmě.
Sigurd stál opodál, od čokolády s medvídky nalepenými na jeho obličeji právě omytým pěstí
a vodkou.
,,Jedno kafe prosím.‘‘
,,Pět euro. Záchod je támhle.‘‘
Sigurd vytáhl bankovku a podal ji muži za pultem. Pak se odebral na toaletu. Zhodnotil svoje vyhlídky na pohovor s policií. Nevypadaly moc dobře. Na pohádky, co chce vyprávět, moc důvěry nebudil.
,,Zatracený kafe, zatracenej Hjalteyri, zatracenej ….‘‘ upadal do sebelítosti. Musel to zastavit. Sáhnul do kapsy. Lahvička. Byla tam. A celá. ,,Půjde to, však ono to půjde,‘‘ řekl si pod vousy a odšrouboval víčko.
Sedlčany současnost
Jaruch dopil svou sklenici piva plus panáka a v hlavě mu opět zazněl ten výkřik. Přemýšlel.
Jestli to nebyla Rút, tak kdo teda?
,,Co jsem dlužen?‘‘ otočil se k barmanovi.
Barman zachrochtal cenu, Jaruch zaplatil a vrátil se zpět do svého hotelu. Odbavil frontu, která se mezitím vytvořila v recepci.
Z kapsy vytáhl klíče a společně s nimi nahmatal fotografii. Fotografii, na které byla ona. Vyšel do prvního patra, tam odkud zazněl ten výkřik. Mladík už tam nebyl, všude bylo ticho
a Jaruch slyšel jenom svůj přerývaný dech, to patro po schodech mu dalo zabrat. Otřel si pot z čela. Z čela, které pokračovalo až k temeni. Na konci chodby, tam odkud vyrazil ten útočník, byly na pravé straně otevřené dveře. Jaruch vyrazil. Vešel dovnitř a a rozhlédl se.
Stěny pokoje zdobily zašlé tapety, pár obrázků, na kterých byla zobrazena nudná zimní krajina. Tepich vypadal, jako kdyby na něm tančila horda zemědělců po řepné kampani.
Měl bych ho dát vyčistit, pomyslel si na chvíli. Na tu kartičkou chvíli, než ho upoutalo něco jiného.
Chumel nohou na konci pokoje. Mezi nohami od stolu, ležel další pár. Ale už ne dřevěný. Krásné nohy, ženské nohy, vykukující zpoza gauče pod stůl. Jaruch pomalu přistoupil, nahnul se a spatřil zbytek těla. Byla to pohledná žena v červených květovaných šatech. Ležela na zádech, měla pěstěný oválný obličej a uprostřed čela malou dírku, z které stékal pramínek krve na dlouhé kaštanové vlasy. Oddychl si, ona to nebyla.
Jaruch se rozhlédl po pokoji a jeho mozek se snažil analyzovat vše, co viděl. Věděl o svých schopnostech, ale žena na podlaze neměla nic, podle čeho by ji mohl identifikovat.
Rozbolela ho hlava. Vyšel zpátky na chodbu, ale přemýšlet mu nešlo. Potřebuje to, rozhodně to potřebuje. Teď už se policii nevyhne. S neznámou mrtvolou v jeho hotelu, už ne.
Vrátil se do recepce a vytáhl průhlednou láhev s bílou tekutinou.
Napil se a čekal na příjezd policie.
Island současnost
,,Dobrý den,‘‘
Sigurd zaklepal na dveře policejní stanice v Dálvijku.
,,Přejete si?‘‘
,,Měl jsem se dostavit na podání vysvětelní.‘‘
,,A jste?‘‘ Policista se přehraboval v haldě papírů na stole, ze kterých vycházel zápach makrely.
,,Sigurd Gjodnósson. Z Reykjavíku. Pane, pane….‘‘ zkoušel z policisty dostat jméno, ale ten nereagoval. Sigurd si ho tedy pokřtil na pana Makrelu, podle odéru vycházejícího z jeho stolu.
,,Co se vám stalo?‘‘ zeptal se policista Makrela a hodil okem pod oko Sigurda, kde se zformoval ukázkový monokl.
,,Ale, měl jsem malou nepříjemnost na pumpě v Hjalteyri.
,,Hmmm,‘‘ přitakal Makrela bez zájmu.
,,Takže, tady to máme….‘‘
Vypadalo to, že přejdou konečně k věci, ale pan Makrela jen našel tu rybu, co měl zabalenou v papíru mezi ostatními úředními dokumenty. Byla to makrela. Otevřel šuplík u stolu a dal ji do něj.
,,Tak, jdeme na to?‘‘ zeptal se Sigurda, poté co si otřel ruce do kalhot.
,,Ano, samozřejmě, víte, trochu spěchám.‘‘
,,A kam?‘‘
Sigurd si uvědomil, že zrovna dobře nezačal.
,,Ale nikam, to já jen….‘‘ zarazil se a bylo na něm vidět, že buduje nějakou konstrukci
o kterou by se opřel.
,,Snad ne do Budapešti?‘‘
Sigurd nevěřil svým uším. Cože? Že by tenhle smraďoch, tenhle pan Makrela něco tušil?
Co to je za hru?
,,Prosím? Jaká Budapešť?‘‘ mlžil Sigurd. ,,Spěchám zpátky do Reykjavíku, mám tam své povinnosti. Jsem tu jen proto, že mě sem poslala komisařka Telma Kapinos. Mluvila něco
o nějakých penězích, o dědictví. Sám to nechápu. Jen chci vyjít policii vstříc.‘‘
,,Ano, ano, Telma nám volala. Jde o tento dokument.‘‘ Makrela mu podal papír a zatímco
Sigurd četl jednoduchý text, ironicky komentoval jeho občanskou uvědomělost.
,,Před minulostí neutečeš! Ch.‘‘
A pod touto větičkou ještě číslo konta zřízeného v Budapešti na jeho jméno – Sigurd Gjodnósson plus poslední výpis, s vkladem tří miliard rublů a klíček od bezpečnostní schránky.
Sigurd hleděl na dokument a snažil se maskovat vztek, který jím cloumal.
,,Mám babu,‘‘ vyhrklo z něho automaticky.
,,Co že máte?‘‘
Pan Makrela se sice zeptal, ale byla v tom stejná dávka automatismu, jako v Sigurdově babě.
Prohraboval se stohem papírů na stole. ,,Ještě tady, fotky z místa činu.‘‘
Ukázal mu stejné fotky, jako mu ukazovala Telma. ,,Znáte toho muže?‘‘
,,Neznám…. a opravdu nechápu…‘‘
,,A nevíte, co by mohlo znamenat to Ch?‘‘
,,Netuším, pane Makr….pane…policisto. Helejďte, celé je to nějaký bizarní omyl. Proč já bych měl dědit, proč tři miliardy a proč v rublech?‘‘
,,To, jsme mysleli, pane Gjodnóssone, že nám tu vysvětlíte.‘‘
Makrela, vynesl poslední trumf. Fotku.
,,Byla v trezoru zavražděného Hromasona Grandsona!‘‘
Stáli na ní tři lidé. Všichni tak devatenáct, s hokejkami a bruslemi. Sigurd se poznal na první pohled. Vždycky o sebe dbal, zase tak moc se nezměnil. Minulost ho tak definitivně dohnala. Tady v makrelou zasmraděné kanceláři v Dálvíku.
,,Nic mi to neříká, nikoho neznám.‘‘
Ta odpověď byla prázdná, tak jako ta nejprázděnjší floskule na planetě. I Makrela to věděl.
Sigurdovi se to rozpadalo pod rukama.
,,Mohl bych poprosit trochu vody?‘‘ ,,Jistě.‘‘ Makrela se pousmál a odešel do vedlejší místnosti natočit vodu. Její proud tekoucí do sklenice, krev kapající do umyvadla a odraz muže s mongolskými rysy v zrcadle, bylo to poslední, co kdy v životě viděl.
Sedlčany současnost
„To vy jste volal policii?“ ptal se mladý policista, kterého Jaruch už viděl před hodinou v baru.
,,Nebyl jste tam náhodou? Před hodinou? Naproti v baru?‘‘dodal okamžitě.
,,Ano a ano,‘‘odvětil s nenuceným úsměvem Jaruch a pohled mu uhnul na policistovu pohlednou kolegyni, která s ním v baru nebyla. Ta si ho změřila pohledem.
Policista si vše zaznamenával do notesu. ,,Ano a ano,‘‘ zamumlal si pod začínajícím strništěm. ,,Tak kde máte tu mrtvolu?“
Vyrazili po schodech nahoru. Jaruch se zájmem sledoval pohupující se zadek té hezké hezčí části ruky zákona.
Prošli chodbou až ke dveřím pokoje, kde před dvaceti minutami objevil mrtvolu neznámé ženy. Dveře byly zavřené. To Jaruchovi narušilo sebejistotu. Věděl, že tu něco nehraje. Odemkl, vstoupil do pokoje a ukázal směrem k psacímu stolu. Ale hned nato svěsil ruku dolů. Stůl tam byl, ale mrtvola ne.
„Tak říkáte mrtvola ženy, která zmizela,“ s těmito slovy vstoupil, o hodinu později, nový vyšetřovatel do místnosti. Byl to ten typ člověka, o kterém nevíte, jestli vás políbí nebo ukradne šrajtofli.
,,Rýže. Komisař Rýže,‘‘ představil se současně s položenou otázkou.
Rýže, povolaný, vyšetřit tuhle záhadu mizejících mrtvol v hotelu Vltavan.
„Ano,“ odvětil Jaruch.
Policista zamyšleně hleděl z okna.
„Jak si vysvětlujete to, že zmizela?“
„Nevím, asi….“ chtěl odpovědět Jaruch, ale komisařova slova ho přerušila.
,,Jak si vysvětlujete, že z vašeho hotelu, zmizí dvě mrtvoly a to během hodiny a půl?‘‘
,,Nebyly to mrtvoly?‘‘ odpověděl Jaruch pokusem o žert, ale u komisaře Rýžeho nepochodil.
Komisař vytáhl mobil a chtěl povolat výjezdovku, ale když už mrtvola zmizela, hodlal Jaruch situace využít. Potřeboval se policie zbavit stůj co stůj. Rozhodl se, že vstoupí na tenký led.
Otočil se ke komisaři zády a sehnul se pro malou láhev, plnou bílé tekutiny.
Komisař se otočil, počkal až se Jaruch zvedne z pod stolu a podíval se mu do očí. Tak ostře jak to uměl jen on. Komisař Rýže, jehož pověst předcházela.
,,Teď bych se měl asi bát, co Rýže?‘‘ odpověděl Jaruch a neubránil se zazubení.
Vyšetřovatel praštil pěstí do stolu. ,,Co si to sakra? Víte, kdo já jsem?‘‘
Jaruch sledoval, jak se vyšetřovateli chvěje brada a dobře se bavil. Byl zvědav, co mu tenhle chlápek ještě předvede, ale v zásadě se už rozhodl. Napil se.
„Nechám vám to tady zavřít,‘‘ pokračoval Rýže a vy! Vy pěkně pomašírujete na čtyřice osm hodin do zadržovačky!‘‘
Vzal do ruky telefon a hlasem, který nezastíral vztek, chtěl volat výjezdovku.
Místo toho však zanožil a zapěl.
Jaruchu, Jaruchu
Máš tíseň na duchu
Tvůj život těžký je
Když, potkala tě amnézie
To člověka nebaví
Když má samé DejaVu.
Pak založil telefon do náprsní kapsy, poděkoval za večeři, kterou nikdy nesnědl a měl se k odchodu.
,,Stosedmaosmdesát korun.‘‘
,,Co prosím?‘‘ opáčil komisař.
,,Roštěná, brambor a dvě piva,‘‘ odpověděl stále se dobře bavící Jaruch s nataženou portmonkou.
,,Dvěstě, to je dobrý,‘‘ vykoktal komisař a bankovka změnila majitele.
Jaruch poděkoval a pokynutím ruky, nechal vyšetřovatele odejít.
Tohle uměl Jaruch opravdu parádně. Když vyšel na ulici, aby se přesvědčil, že komisař mizí v davu, zdálo se mu, že zahlédl známou tvář.
Schůze zemědělského družstva, přidruženého výboru pro dodávání náhradních dílů samosběrem – Sedlčany 1979
,,Pánové vidíte ji? To je ale kočka. Valíme, plantážníci, tuhle si přeci nenecháme utýct?‘‘
,,Ahoj’‘
,,Što?‘‘
,,Ahoj, já…,‘‘ trochu se zarazil….,,já jsem Jaruch a tohle jsou moji kamarádi Olin a Chvojen.
Á da, da. Járuch, Ólin i Chvójen. Óčeň sympatíčeskyje molodci.‘‘
Rozhovor začal překvapivě dobře.
,,Jak se jmenuješ?‘‘
,,Meňja zavut Světlána,‘‘ odpověděla a zároveň dodala.
,,A mluvím slušně česky. Mluvím jazyky všech zemí RVHP.‘‘ Frivólně se usmála a maličko poodhalila své nové galoše.
Jaruch, Olin i Chvojen byli jako u vytržení. Jakkoli dávali okolí najevo své bohaté zkušenosti se ženami, ve skutečnosti jich moc neměli. Co ale měli, bylo štěstí. Věděli, že narazili na zlatou žílu.
Tahle soudružka sem totiž zkrátka nějak nepasovala. Rozhodně nesnesla srovnání s šedivými úřednicemi Městského národního výboru, jež dohlíželi na přednášejícího a pozornost posluchačů.
..A kde ses naučila tolik řečí?‘‘ ptal se zvědavě Chvojen s očima navrch hlavy.
,,Na Bajkonuru,‘‘ odpověděla a zasmála se s takovou energií, až je to úplně omámilo.
Vůbec nechápali, jak se mohla nudná schůze v hotelu Vltavan tak náhle proměnit v sluncem zalitou louku.
To ještě nevěděli, že s touhle blonďatou vílou bylo možné úplně všechno.
,,Kde jsi se tu vzala? A odkud, že to vlastně jsi? Kdo jsi? Kdo je Bajkonur?‘‘
Otázky padaly jedna přes druhou a ona trpělivě, s energií a úsměvem na všechny odpovídala.
,,Chtěla bys citronelu?‘‘ nabídl ji nápoj všímavý Olin.
,,Nět, citronélu nět, měla bych pro Vás něco lepšího,‘‘ řekla a spiklenecky zamrkala.
,,Pojďte za mnou,‘‘ otočila se na galoši a opustila stůl s chlebíčky a citronelou.
Chlapci ji omámeně následovali, netušíce blížící se životní zvrat!
Sedlčany 01:58
Alma Ata: 5:58
,,Galó? Agentka Svetlana gavarit. Héslo karóva davajet molokó.‘‘
,,Da, slušáju.‘‘
,,Daroga Bajkonur – Sedlačány astavljena. Troch subjektov.‘‘
,,Da. Panimáju.‘‘
,,Kaněc.‘‘
,,Kaněc.‘‘
Island současnost
Sigurd seděl v kanceláři s vyschlým hrdlem a čekal, až mu Makrela přinese vodu. Uvažoval, co všechno Makrela ví. Ta Budapešť musela být náhoda. Nemohl vědět nic o Maďarské větvi, o pančování ani testovacích Maďarech. Ale přeci jenom. Slyšel to, řekl to. Řekl Budapešť.
Sigurd myslel na Makrelu, jak je s paní Makrelovou v Budapešti na dovolené. Určitě to tak bylo. Neví nic. Je to nějaký amatér, co se koupal s ženou ve smradlavým, maďarským bahně. Takhle by to na něj nezahrál.
Ale kde je?
,,Haló?‘‘
Sigurd seděl na židli a otočil se směrem kam Makrela odešel.
,,Haló?! Pane policisto?‘‘
Ticho.
Sigurd se zvedl a šel směrem ke dveřím. Vzal za kliku a otevřel na chodbu. Prázdnou. Měl pocit, jak kdyby na Islandu dali všichni policajti výpověď.
Na konci chodby uviděl panáčka. Panáčka nakresleného na dveřích.
,,Aspoň si odskočím,‘‘ řekl si pro sebe a vydal se chodbou k němu. Vzal za kliku. Tentokrát už to tak snadno nešlo. Dveře se otevřely asi o pět centimetrů a pak se opět zabouchly. Sigurd to zkusil důrazněji. Makrelovo tělo, ležící na podlaze, bránilo v otevření.
Sigurd zabral vší silou. Prodral se dovnitř. V místnosti nikdo další nebyl. Sigurd otočil Makrelu na záda. Chtěl zkusit puls, ale rozpáraný krk dával tušit, že z pulsu nic nebude. Makrela se proměnil v makrelu. V makrelu co měl ve stole. V makrelu bez pulsu.
A pak to Sigurd uviděl. Znak, co už nikdy vidět nechtěl. Морьтон.
Sednul si na zem vedle mrtvého Makrely a čekal. Čekal, že někdo příjde, že to někdo ukončí.
Ale nic se nedělo. Hodinu, dvě. Sigurd se probral ze šoku i letargie. Ještě není jeho čas. Musí začít jednat. Musí zase začít být hybatelem událostí.
Až teprve ted si Sigurd uvědomil, že je na místě činu a že tu trousí jeden otisk vedle druhého.
Není tu nikdo, komu by to vysvětlil.
Vstal, přiložil ústa k baterii a pustil vodu. Otisky neřešil. Teď už je to jedno.
Napil se. Vody.
Konečně.
Pak odkulil Makrelu ode dveří a vyšel ven.
Zapálil si cigaretu.
Chvíli stál a pozoroval cigaretový kouř. Modrý jak Balaton, když není zelený. Típnul vajgl
a nechal ho ležet. Neřešil, jestli ho najdou a podle DNA ho určí. V tu dobu už bude pryč. A až to všechno vyřeší, bude on, zase někdo jiný. Cítil, že se opět stává, pánem situace. Že mu nic nehrozí.
Vešel do kanceláře, sebral fotku tří mladých hokejistů a otevřel šuplík.
O deset minut později, už na cestě do Budapešti, se s chutí zakousl do Makrely makrely.
Sedlčany současnost
Jaruch si nebyl jistý, jestli to co viděl, byla skutečnost. Jestli ano, vymklo se mu to z ruky. Nevědel jestli má být rád, nebo mít strach. Byli kámoši, ale to bylo dávno. Jaruch, Olin
a Chvojen. Slavná trojka. Trojka, která ji potkala u citronely. Trojka, které ta …… ani nevědel jestli má říct potvora nebo báječná ženská, změnila život.
,,Neměl jsem se nikdy napít!‘‘
Jaruch mohl žít obyčejný život. Jako agronom, traktorista nebo živočichář. Doživotně uvězněný mezi teletníkem a mlatem, tak jako jeho otec. Uvězněný, ale šťastný. Místo toho je recepční. Skončil v zaprášený recepci. Sice ve vlastním hotelu, ale v recepci. V posraný, recep.. Jarucha zaskočila sebelítost. Tak častá, když se patlal v minulosti.Přinutil se myslet na teď.
,,Olin?‘‘ zopakoval si ještě jednou.
Přikrčil se a vydal se směrem tím směrem, kam zmizela povědomá tvář.
Přemýšlel. Jestli to byl on, mohlo by to vysvětlit ty objevující a mizející mrtvoly v jeho hotelu. Ale…., pořád tomu nemohl uvěřit. Pamatoval si dobu před více než třiceti lety. Olin byl troska. Závislá troska. Nemohl to být on. Musel se mýlit. Takhle by nevypadal. Ne se stejnou tváří. Uběhlo víc jak třicet let. Jak to, že si to předtím neuvědomil.
Jaruchovi létaly hlavou myšlenky jako zběsilé. Opřel se o zeď. Něco ho zatlačilo na zadku.
Sáhl si tam rukou. Tvar malé lahvičky ho uklidnil. Má to pod kontrolou.
Jaruch pokračoval v chůzi směrem, kde tušil, tu osobu se kterou se chtěl i nechtěl setkat.
Neviděl ho, ta tvář mu zmizela i ten člověk v davu. Jo Sedlčany, tam se člověk ztratí, než bys řekl švec. Šel dál. Opředen myšlenkami. Kroky plynuly automaticky.
Okolí se proměnilo. Sedlčanské promenády.
,,Ale proč? Proč jsem tady?‘‘ ptal se Jaruch sám sebe, když zjistil, že se nachází u hokejového stadionu.
,,Nevíte odkdy hrajou?‘‘
Rýže. Komisař Rýže. Naštěstí ještě stále zmatený.
,,V sobotu,‘‘ odpověděl Jaruch a měl se k odchodu.
,,V sobotu, v sobotu,‘‘ zopakoval Rýže, vytáhl zápisník a začal si do něj informaci zapisovat.
Jaruch neměl na Rýžeho čas, ale k něčemu mu Rýže přeci jenom byl. Pomohl mu vzpomenout si. Vzpomenout si, že se zase napil. Že si Rýžeho povodil, svedl ho na jinou stopu, pryč od hotelu Vltavan, a na cestu mu přibalil i slušnou dávku amnézie.
,,A s kým hrajou?‘‘ otravoval dál Rýže.
,,Já nevím koukni se do Rudýho práva! Rokycany asi!‘‘ Jaruch se chtěl Rýžeho zbavit, ale věděl, že napít se už nesmí. Potřebuje si udržet hlavu čistou.
Rýže netušil co nebo kdo je Rudé Právo, ale byl mladý a amiciozní a tak si to poznamenal. Zjistí si to a pak ho zavře.
,,Neviděli jsme se někde?‘‘ pokračoval Rýže.
,,Ne!‘‘ Jaruch se otočil zády.
Rýže se ale nedal odbýt tak snadno. Ruka zákona přistála na Jaruchově rameni.
,,Pane mě se zdá, že ano. Hotel, nebo pension?‘‘
Jaruch věděl, že Rýžeho amnézie polevuje. Přeci jen, neloknul si moc a tak nebyl účinek kumnózy tak silný.
,,Co tu dělám?‘‘ Rýže si začínal uvědomovat, že tu něco nehraje. Byl v hotelu s nějakým chlápkem s dvěma mrtvolama, co zmizely a teď je tady u hokejového stadionu a pátrá ….?
Po čem vlastně pátrá?
Jaruch to věděl. Sám mu tu myšlenku vnuknul. Ale myšlenka v Rýžeho hlavě slábla. Viděl to a o pozornost nestál.
Sáhnul po lahvičce, aby se Rýžeho zbavil už nadobro. Byl naštvaný, že na něj vlastní nepozorností opět natrefil.
,,Ale Rýže se zničeho nic otočil, zamumlal cosi o jelenech a odkráčel k lesu.
Jaruch byl rád, že se ho zbavil. Ale jen na chvíli.
,,Ten už ti dá pokoj.‘‘
Olin. Byl to on. Bez jediné vrásky, bez šedin a tukových záhybů pod košilí. Olin jakého si pamatoval. Ale to nebylo….možné. Leda že by …ty poně…?
Jaruchovo bělmo převzalo vládu nad sklivcem a Jarucha sklátila milosrdná mdloba. Olin si hodil Jarucha přes rameno a položil ho na korbu nedaleko stojícího pickupu, ke dvěma ženským tělům a odjel směr hotel Vltavan.
Letecká linka Reykajvík – Budapešť – současnost
Letadlo se propadalo, žaludek se mu divoce svíral, v uších mu zvonilo a hlavě mu běžel film jeho života.
,,Omlouváme se za lehké turbulence, zazněla slova kapitána Arpáda Nemétha z reproduktoru.
Sígurd Gjodnosson byl na cestě z Reyjkjavíku do Budapešti.
Znovu si v hlavě promítal detaily výslechu na policejní stanici v Reykjavíku s rázovitou komisařkou Telmou Kapinos i jeho Dálvickou anabázi.
,,Kávu?‘‘ zeptala se sympatická letuška s bujarým poprsím.
Ano, s mlékem odvětil Sigurd a zamrkal.
Letuška mu nalila kávu do malého plastového kelímku a k jeho značnému zklamání mu podala mléko ve formě prášku v malém papírovém pytlíčku.
Sigurd pil nepříliš kvalitní hnědou tekutinu. Přemýšlel. O Jaruchovi i Olinovi, o Rút i o ní.
O ní, která se zjevila u limonády a změnila jejich životy. Náhle uviděl člověka. Seděl na křídle letadla, v obleku, s deštníkem a buřinkou na hlavě. V okamžiku, kdy už, už chtěl způsobit poplach v oblacích mu někdo, poklepal na rameno.
,,Pane, zanedlouho budeme přistávat v Budapešti. Připoutejte se prosím,‘‘ řekl ten hlas v uniformě letušky a odebral mu kelímek s kafem, které z větší části skončilo na koberci pod jeho sedačkou.
,,Co? Aha….děkuji. Omlouvám se.‘‘
Sigurd si oddechl a zároveň ho polil studený pot. Věděl, kdo byl ten chlápek. Byl to pan Tau. Jedna z mnoha oživených vzpomínek na dobu, kdy trávili každou sudou sobotu na stadionu.
Probral se. Úplně. A s prním dotekem letadla s ranvejí si to uvědomil naplno. Vrací se zpátky. Zpátky, do jámy lvové.
Z letiště se ještě mírně malátný Sigurd nechal odvést k Dunaji. Hledal vodopád.
Ta zatracená země nemá ani pořádnej kopec nebo skálu, pomyslel si ve šťavnaté islandštině. Volným krokem procházel po břehu řeky a hledal nějakou špeluňku, kde by se najedl. Ani si neuvědomil, jak mu v letadle nízkonákladových aerolinek vyhládlo.
Došel na tržiště, nakoupil ovčí klobásky a sýr a na pěší zóně vše spořádal s takovou chutí, až si ho japonští turisté fotili a doma ho při vyprávění z cest vydávali za typického Maďara.
Jeho fotografie se dokonce dostala do katalogu jedné nejmenované japonské cestovní kanceláře specializující se na autentické zážitky. To ale Sigurd nemohl tušit a i kdyby, mávl by nad tím rukou. Měl jiné starosti.
Začalo se mu stýskat po sopkách. Chtěl by rybařit na Islandu a ne řešit dědictví tří miliard rublů v Budapešti. Bojoval s myšlenkou celé to vzdát. Celé to vzdát a přiznat se. Přiznat se ke všemu, co spískali. Ale stejně by mu to nikdo nevěřil. Dojedl ovčí sýr a vydal se do banky.
Oběžná dráha Země – září 1982
,,My blagadarim, my věs zděs, blagadarim vam.‘‘
Slova se nesla éterem, vzduchoprázdným vakuem a Světlana Savická je velmi dobře slyšela. Do té doby to byl jen ohlušující lomoz těžce namáhaného a zkoušeného motoru Dněpr 6.
Teď po jeho odpojení však nastalo blahodárné ticho. Vesmír odnesl hluk kamsi v nekonečno
a k jejím uším doléhali už jen gratulace ze zmenšujícího se Bajkonuru a také od kolegů Popova a Serebrova.
,,Nádo idtí v prjetlak v kábině.‘‘
,,Da, da,‘‘ zaznělo a nato Popov otočil obrovským kolem, kolem své osy.
Pojistka udělala známý hluk a oni si mohli sundat helmy.
Serebrov udělal ještě pár rutinních úkonů a pak už se mohly oddávat radostnému nicnedělání a pokukování ven z oken jejich malého modulu.
Nemohla se na tu krásu vynadívat. Nejdříve měla oči jen pro tu modř naplňující okolní všeprostor, pak ale začala hledat svou zemi. Milovanou matičku Rus.
Začínala se orientovat v prostoru, jako kdyby si před sebe správně rozložila mapu. Viděla světla a cítila, že dokáže určit města. Moskva, Petrohrad, Vladivostok,. Všechno bylo tak blízko a zároveň daleko. Ztratila pojem o čase.
Zahlédla Kazachstán.
Zase to naskočilo: Kazachstán, Sedlčany!
Když se v roce 1948 Světlana v Moskvě narodila, tušila, že bude kosmonautkou.
Už poletování v matčině lůně na pupeční šňůře ji oslovilo natolik, že ihned poté co byla z lůna vypuzena, byla rozhodnutá opět si to užít. Už od mala byla poletucha. Houpačky, kolotoče
a skluzavky na dětských hřištích, to bylo, její království ledva se postavila na své vyvinuté nožičky.
,,Davaj, davaj šrubec!‘‘
Serebrov ji vytrhnul z rozjímání u okýnka.
,,Da, da,‘‘ odpověděla a z přilehlé přihrádky mu podala šroubovák, jelikož Serebrov potřeboval upravit helmu svého skafandru. Chystali se zanedlouho s Popovem do otevřeného kosmu chytat vzorky Jupiterova prachu, vyvrženého nedávnou erupcí a absence hledí na helmě skafandru mohla mít pro jeho majitele nedozírné následky.
Serebrov se dal do montáže hledí a Světlany si už nevšímal. Popov dělal revizi spínačů.
Vše probíhalo, jak mělo a tak se Světlana opět nechala opájet vzpomínkami.
Když proběhla dětskými hřišti, školami a pubertou, viděla sebe samu na XI sjezdu Komunistické pártije, kterak ji Leonid Iljič představuje, spolu s kamarádkou Valentinou jako novou nastupující generaci dobývání vesmíru.
Ohlušují potlesk soudruhů podobný dnešnímu standing ovation, ji vyprovodil až na kongres
o kosmonautice v Kazachstánu. Stali se s Valentinou malými loutkami v rukách tehdejšího govermentu, které cestovali, kam bylo zrovna zapotřebí a to jak před samotným letem, tak hlavně po něm.
Kazachstán, Bajkonur, Sedlčany.
Na Bajkonuru strávila Světlana bezmála rok kroužením v centrifuze a popíjením toho kouzelného bílého nápoje.
Zprvu se nemohla jak na centrifugu, tak na onu tekutinu ani podívat, ale překvapivé účinky toho zázračného nápoje se začaly brzy projevovat.
Zářivý úsměv, tělo plné energie, fyzická nezničitelnost i neustálý a neukojitelný sexuální apetit, který drželi s Valentinou na uzdě s vypětím všech sil, to vše byl – bílý nápoj. Nápoj, který ji zcela ovládl.
Koutky úst se jí nadzvedly, oči přešly do hledu v sloup a tělem projel známý třas.
Už je bez něj dlouho. Moc dlouho.
Budapešť současnost
Sigurd si vzal taxíka a odjel z letiště do centra. Potřeboval to s tím dědictvím sfouknout dřív, než narazí na testovací Maďary. Ti by mohli představovat problém. Ztepilí hoši s koňskými hlavami a telepatickými schopnostmi. Jakmile by tihle hoši zjistili, že měl s tím testováním, které tu v sedmdesátkách probíhalo, něco společného, nevyšel by z toho dobře. Začátky na lidech nebyli zrovna v pořádku a mnoho testovacích Maďarů pošlo.
Sigurd mávl na taxíka. Žlutá Lada zastavila u okraje.
,,Magyar Nemzeti Bank,‘‘ řekl maďarsky jak nejlépe uměl.
Mongolský řidič mu opáčil dokonalou Angličtinou. ,,Yes, for sure Mistr.‘‘
Sigurd byl rád, že narazil na někoho, s kým se nebude, muset dohadovat při placení o HUFY, ale dál mu nevěnoval pozornost. Posadil se a zkontroloval dokumenty, které dostal od Telmy Kapinos a které obohatil o další v Dálvíku.
Přístupová hesla k účtu a parafovanou závěť Hromasona Grándsona o tom, že on Sigurd Gjodnósson je majitelem předmětného účtu s třemi miliardami rublů a také klíček od bezpečnostní schránky, který ještě páchl po uzené makrele.
,,A vy jste z?‘‘
A jéje, řidič taxíku si chtěl povídat. O tohle Sigurd nestál.
,,Z Islandu,‘‘ odpověděl Sigurd a doufal, že bude mít zdvořilou konverzaci brzy za sebou.
,,Já z Cecerlegu,‘‘ odpověděl řidič, jako kdyby to mělo Sigurda ohromit.
,,Hm.‘‘
,,Máte na Islandu řeky? Tohle je Dunaj!‘‘
Aha, tak to nekončí, pomyslel si Sigurd. Podíval se tedy k Dunaji a odpověděl.
,,Máme. Krásné řeky.‘‘
Třeba Jokulsá a Fjolum napadlo ho a na chvilku ho přepadla ho lítost. Viděl sám sebe, jak rybaří, jak dovádí v ledových vodách s rejnoky a líny, ale to bylo před týdnem. Je to minulost a nemá cenu ji řešit.
,,Dunaj je taky moc pěkný,‘‘ dodal.
Řidič přitakal a zabočil doleva.
,,Magyar Nemzeti Bank,‘‘ zahlásil mongolský taxikář o minutu později.
Sigurd vystoupil a probíral se vyměněnými HUFY, aby mohl zaplatit požadovanou částku.
,,To je dobrý,‘‘ řekl řidič.
,,Co prosím?‘‘
Sigurd neskrýval překvapení.
,,To je dobrý,‘‘ zopakoval řidič. ,,Víte, že Dunaj, je plný Testovacích Maďarů?‘‘ dodal. Pak sešlápl plyn a odjel nejvyšší povolenou rychlostí přes Szabadság tér 9, zpět směrem ke zmíněné řece.
Kreml 1975
Telefon zazvonil.
,,Da slůšam,’’ zahřměl svým barytonem Leonid.
,,Je zde soudruh Kosygin,’’ hlásila sekretářka.
,,Ať vstoupí ….’’
Alexej Kosysgin, předseda vlády, ministr zemědělství, kosmonautiky a prezident pro vědu
a výzkum v jedné osobě, vešel.
,,Zdrástvuj Sášo,’’ pozdravil ho Leonid a olíznul mu obě tváře.
,,Zdrástvuj,’’ opětoval mu stejně, ale snad ještě s větší mírou a zaujetím, Kosygin
,,Je tu?’’ přešel ihned k věci Leonid.
,,Ano.’’
,,Vodku?’’
,,Ano.’’
Leonid nalil sobě i příteli řádného stakana a přešel k obří mapě Sovětského svazu a všech jeho spřátelených satelitů.
,,Jak to jde na Bajkonuru?’’
,,Nad očekávání Leonide. Výsledky jsou omračující.’’
,,Da, da,’’ pokyvoval spokojeně Brežněv.
,,Chci to vyzkoušet i na jiném poli než v kosmonautice. Co bys Sašo doporučoval….?’’
,,Zemědělství,’’ navrhnul Kosygin okamžitě.
,,Charašo, charašo,’’…Leonid si mnul bradu a jeho obočí se usmívalo.
,,Zavolej ji Sašo!’’
Kosysgin odkvačil a Leonid na chvíli osaměl.
Vzpomínal jak jim bylo divné, když Kazachstán ztrojnásobil produktivitu práce a splnil pětiletý plán sběru jablek za tři měsíce, a to i přesto, že v Kazachstánu žádná jablka nepěstují.
Hned tam tenkrát poslal Mičurina*, aby zjistil co že se to tam vlastně děje.
Ještě si dobře vzpomínal na jeho naléhavý telegram.
Kazaši, dojí koně stop. Produktivita stoupá stop. Nic není nemožné stop. Nemá to strop stop.
Tehdy ještě neznali potenciál, ale teď? Teď už testují a nezastaví se před ničím….
Kosysgin opět vešel a s ním sličná, mladá a naivní Světlana Savická.
,,Zdrástvujtě,’’ pozdravil Světlanu Leonid….polibek nepřidal.
,,Zdrástvujtě,’’ pozdravila Světlana a přidala nesmělé pukrle.
,,Světlano, jistě toužíte letět do vesmíru, je tak?’’
,,Ano,’’ přitakala Světlana.
,,Jistě byste nebyla ráda, kdyby namísto Vás letěla Jelena Kondakovová, je tak?’’
,,Strana Vás tam,’’ pokynul hlavou ke stropu místnosti, ,,vyšle, ale na oplátku od Vás i něco očekává. Je tak?’’
Světlana tušila, že kosmovýlet zadarmo nebude.
,,Jste ochótna to za stránu udělat?’’
Světlana kývla.
,,Da, da, charašo. Saša Vám dá instrukce. Těpěr na zdarovie.’’
Usmál se na Světlanu tak nejlépe, jak mu jeho husté obočí dovolilo a podal ji stakana vodky, kterého ji mezi řečí nalil. Mlčky ho jedním lokem vypila.
Leonid se zdál spokojen a audience tím skončila…..
O deset minut později v předsálí již přijímala instrukce od Kosygina….
,,Dvacátého třetího tohoto měsíce odlétáte do Československa…letíte směr Praha a následně Metrem B na stanici Moskevská, poté pěšky na Smíchovské nádraží a autobusem 123 směr Mníšek pod Brdy. V Mníšku máte první vystoupení v rámci osvěty o kosmonautice
a soudružské výměny a pomoci. Vaším hlavním cílem je ale JZD Sedlčany.’’
Světlana přikývla a Kosygin pokračoval.
,,Je to JZD s nejhorší produktivitou práce v Československu. Navštívíte jednu jejich schůzi, infilltrujete se k místním a rozjedete operaci Moloko! Instrukce dostanete na Sedlčanské poště. Odlétáte za tři dny.’’
* Mičurinův rodokmen zobrazen na konci příběhu
Sedlčany – hotel Vltavan
,,Čekal jsi někoho jiného?‘‘
Jaruch se probral. Seděl v recepci a přemlouval oči, aby uvěřili tomu, co vidí.
Olin seděl v křesle, sebejistý s jiskrou v očích. Stejný jako před třiceti lety, zároveň zcela prost toho starého Olina, který poslouchal projev o nýtech a maznicích.
,,Co, co?‘‘
,,Co tu dělám?‘‘ Olin se usmál. ,,Zachraňuju Tě. Smyčka se stahuje a ty to v tý svý recepci ani nevidíš.‘‘
,,Ale jak to, že vypadáš….takhle?‘‘
,,To nech na jindy!‘‘ odbyl ho Olin. ,,Zestárnul jsi Jaruchu. Jedeš pořád na to ruským hnusu co?‘‘
Jaruch si sáhnul do kapsy džínsů. Byla prázdná.
,,Hledáš tohle?‘‘
Jaruch přikývl. Připadal si jak děcko přichycené při něčem co se nedělá.
Olin sundal víčko a vylil tekutinu do vedle stojícího květináče s ibiškem.
,,Co blázníš? Škoda každý kapky.‘‘ Jaruch chtěl vstát, aby zabránil cestě tekutiny do kořenového systému ibišku, ale jednak bylo už pozdě, protože ibišek chtivě hltal doušky životadárné tekutiny a druhak ho Olin přidržel v křesle.
,,Oline!‘‘
,,Dost!‘‘ opáčil Olin. ,,Teď mě poslouchej!‘‘
Jaruch se nevzmohl na odpor.
,,Okolo tvýho hotelu to žije víc než by bylo zdrávo.‘‘
,,Všiml jsem si,‘‘ odpověděl Jaruch a začal pochybovat o tom, že má věci pod kontrolou.
,,Ale proč Oline? Co se děje? Dneska večer jsem našel a ztratil dvě mrtvoly. Ženský mrtvoly. Já je neznal. Co to bylo za ženský? A proč se mi mordují v hotelu? Co se to děje?‘‘
,,Všechno je v nejlepším pořádku Jaruchu.
,,Ale Rýže,‘‘ namítal Jaruch.
,,Rýžeho nech! Nech ho dělat svoji práci! Má úkol a dělá ho dobře. A na nic nepřijde! A aby na nic nepřišel, to je zase můj úkol.‘‘
,,Oline! Už mi konečně vysvětlíš….?‘‘
,,Kolik toho ještě máš?‘‘ přerušil ho Olin.
,,Kolik?‘‘
,,Jo kolik a nelži – poznám to! Vím, že víš, že jo!‘‘
,,Dva galony!‘‘
,,Musíš je zničit!‘‘
,,Zničit? Oline ty jsi se zbláznil! Nevím, na čem jedeš ty, ale zatemnilo ti to mozek!‘‘
,,Budeš mi muset věřit Jaruchu!‘‘ Olin se zdál najednou vyčerpaný. Sesunul se do křesla naproti Jaruchovi a kousl se ruky. Ne jednou. Kousal se a kousal, až mu začala téct krev.
A jakoby…..Jaruch nechtěl věřit svým očím. Jakoby už nevypadal tak mladě.
,,Omluv mě.‘‘ Olin zmizel v mezaninu.
Jaruch se mohl konečně zvednout. Šel za ním. Pro odpovědi. Tolik let se neviděli a on si sem teď vtrhne a nastolí tolik otázek.
,,Oline?‘‘ Ale mezanin byl prázdný. Jen na koberci ležela injekční stříkačka se zbytky tekutiny mlezivovitého charakteru. Přičichl. ,,Fuj,‘‘ odklonil se. ,,Hnusný svinstvo!‘‘
Jaruch vyběhl ven, ale Olin ani pickup s těly dvou žen, nikde. Jarucha trápily otázky, které zůstaly viset ve vzduchu, ale zároveň tušil, že nebude trvat dlouho a budou zodpovězeny. Věděl, že se Olin zase objeví. Vrátil se do recepce, kde mezitím ibišek zplodil první citrusy.
Budapešť současnost
Sigurd stál před bankou neschopen slova. Koukal za mizejícím taxíkem a přehrával si v hlavě slova o Dunaji plném testovacích Maďarů.
Volil z několika zel. Když nepůjde dál a o dědictví se přestane zajímat, budou terčem zájmu islandských úřadů, když půjde, patrně narazí na testovací Maďary ve vedení banky.