,,Aspoň vymažu všechny pornocookies,“ říká si, když projíždí svůj starý komp nově a také neplánovaně zakoupeným antivirovým programem
od Avastu. Zase na něco kliknul a zapomněl zrušit předplatné.
,,Uvolnit místo na disku?“ ptá se Avast Egona.
,,Ano,“ potvrzuje příkaz.
,,Zobrazit soubory umístěné na disku C?“
Egon už kliká na NE, ale na poslední chvíli ho zarazí neurčitý pocit. ANO zobrazit.
Avast poslušně ukáže uložené soubory.
Egon prohlíží složky a označuje ty k odstranění.
MLETÍ BLBIN?
Složka s lehce explicitním názvem upoutá jeho pozornost. Chce se zeptat Avastu na obsah, ale ten mlčí.
Otevírá ji.
Ze složky kouká fotka Duchoně. Sedí u piva s jinými pěti a má blažený výraz. Blažený výraz a plamínky v očích. Ty plamínky, které se tak zoufale nedostávají všem Egonům od pondělí do pátku.
Egon čte názvy podsložek. IAIW (International Asociation of Imaginary Weghtlifters). ,,Cože? Mezinárodní Asociace Imaginárních Vzpěračů?“
Kliká dál. Vidí fotky různých Duchoňů, jak vzpírají virtuální činky, čte si stanovy a etický kodex té bizarní asociace. Kroutí hlavou. ,,Co to je za blbosti?“ Nechápe. A bodejť by chápal. Je to Egon.
Ale to už se na něj valí další složky. Hra Covid attack, předělávka písně Jessie James do Maďarštiny atd. atd. Desítky složek napěchovaných totálními nesmysly.
A jako vrchol všeho …. Jaruch
- Jaruch: Kumysní románová sága, pozn. Nedokončená.
- Autor: Pejamir Hátiho.
- Podkategorie: Detektivní, politicko-romantický, zemědělský, sci-fi thriller.
- Kategorie: Mletí blbin.
Egon se dal do čtení. Vydržel tři stránky. Nedávalo to logiku. Nemělo to začátek, prostředek, ani konec. Postrádalo to všechny ty věci,
co vás učí na kurzech. Psali to dokonce tři lidi nezávisle na sobě. Jeden něco napsal, poslal to druhýmu, ten navázal, poslal třetímu
a tak furt dokola, než je to přestalo bavit a umřelo jim to pod rukama.
,,Sakra, vždyť to nedává žádnej smysl, zadrmolil si Egon pod vousy.“
,,Taky že ne,’‘ uslyšel Duchoně. Už tu chvíli seděl. Pozoroval Egona, jak se proklikává složkami, koukal, jak kroutí hlavou nad tím či oním
a dobře se bavil.
,,Čemu se smějete Duchoni? Vždyť, tenhle Jaruch,“ vyslovil to slovo s despektem, ,,to je naprostá volovina.“
Duchoň jen s úsměvem přikývl.
,,A to vám nevadí?“ Egonovi stoupal tlak, nechápal, jak může někdo stvořit tak bezúčelnou kravinu.
,,Nevadí,“ odpověděl Duchoň.
,,Ale proč Duchoni? Vždyť, možná…., možná, kdyby se to nějak přepsalo…víte nějak profesionálně….,
opravdovým spisovatelem třeba…, možná by to nebylo tak…,“ koktal Egon.
Duchoň vzal Egona kolem ramen.
,,Máte pravdu Egone. Bylo by to krásné. Profesionální, učesané, s pořádným příběhem, podle všech pravidel a bez chyb. Román roku.
Jen ho vytisknout.“
,,No tak proč to?“ Egon chtěl ještě něco dodat, ale viděl, že Duchoň ho už nevnímá. Seděl na židli, zasněný. Vzpomínal na ten víkend na kolech
i na odpoledne v cukrárně v Neveklově, kde s ostatními Duchoni vymysleli první větu. Na jeden z těch víkendů, kdy mleli ty svoje blbiny. A pak dodal.
,,A taky bysme se u toho nikdy tak skvěle nepobavili.“
Tak milý návštěvníku, třeba se pobavíš též. Upřímně, je mi to buřt. Vítej v záložce Jaruch.
Jaruch
